Konáme všemožné rituály, děti dáváme pokřtít proto, že si to přeje babička, do kostela chodíme, protože "se to tak dělá", ze zpovědi máme vstupenku k vlastní domnělé dokonalosti, příliš soudíme druhé, my jsme nejlepší, a když ne nejlepší, tak určitě lepší než ti druzí. Víme, jak žít život, dáváme nevyžádané rady, jak by ten druhý měl žít svůj...

Duchovní život není prostě chození do kostela. Není to ani konání modlitby. Duchovní život néni výraz nějaké zbožnosti a snaha vypadat svatě. Skutečný duchovní život je neoddělitelný od fyzického života. On se uskutečňuje v něm. Věci, na které si můžeme rukou sáhnout, jsou stejně tak duchovní jako fyzické. Celá realita je prostoupena duchovností....

Zítra v eucharistické slavnosti prožijeme proměnění Páně. V noci do kaple doléhaly jen slabé zvuky. Tak slabě k nám doléhá skutečná proměna. Naivně si myslíme, že my nějak určíme Bohu, co bude. Že naše modlitby jsou jakési nástroje svaté změny. Ale přitom je to opačně. V modlitbě máme dojít své proměny my. To, že něco chci, to je nic před...

Víte, představa Boha jako jakéhosi nekonkretního abstraktního pojmu mi kdysi přišla zajímavá. Takový Bůh filosofů je zvláštně univerzální, je lehké jej rozumově předložit a do jisté míry se s ním i lze ztotožnit. Takový pojem Boha nakonec ani nemusí být na překážku lidem, kteří věří tzv. "v něco nad námi".
Nebýt konkrétní, to nám jde dost dobře....

Dostojevskij napsal úžasné dílo o tzv. Velkém inkvizitorovi. Ve zkratce jde o to, že Ježíš Kristus znovu přichází na tuto malou hroudu letící vesmírem. Jsme kdesi ve Španělsku a latinská církev skrze inkviziční praktiky koná "k větší slávě Boží" ohavnosti. Do toho marasmu přichází On, tak jenom nějak tiše, bez ovací, bez fanfár, bez excentrismu....

Víte co je těžké? Nechat věci jen tak být. Neptat se po důvodech, neprahnout, nemít, pustit. Největší tajemství a poklad je v umění vzdát se - nároku na pravdu, patentu na rozum a místa ředitele zeměkoule. Vzdát se svých představ, svých tužeb, svých strachů a také sebe. Vzdát se sebe, to znamená stát se tím, kým skutečně jsem před Bohem....

Jaký je Bůh ve kterého věříme? A jak se liší od představy toho člověka, který říká, že v takového Boha nejenže nevěří, ale ani věřit nemůže?
Je v našem pojmu Boha místo i pro ty, kteří jsou z našeho pohledu nevěřící? Jak je to s nimi? Nezačíná skutečné náboženství, totiž skutečná, autentická spiritualita, a ne nějaké pověrečné představy, právě...

Dnes jsem byl na noční modlitbě v kapli. Ježíše Krista tam drží v náručí Maria. Je to jen socha, ale nikdy jsem jí tak hluboce nehleděl do očí jako dnes právě tam, nikdy a nikde. Nebo možná mi spíše do očí hleděla ona. Vlastně ani nevím, co to bylo za výraz. Smutek, radost, zděšení i pokoj. Klid, celý svět ve...

Kdo si myslí, že má "vypadat svatě" jen v kostele a chovat se zbožně jen tehdy, když se modlí, je na omylu. Svatost, zbožnost, ani nic obdobného se nedá koupit, ani se to nedá "zajistit". Svatost a zbožnost se chápe jakožto výraz spolubytí s Bohem. Ale tuto "svatost a zbožnost" vám dokonce nedá ani žádný kněz, biskup. A ani to...

Kdysi jsem slyšel, že linie je bod, který se vydal na procházku. Podobně bych řekl, že modlitba je srdce, které vstoupilo do ticha.
Je to aktivita, dynamika, která se zjevuje jako pasivita. Paradox toho, že prosté ponoření se do přítomného okamžiku je tou nejvíce mystickou skutečností, to nás přivádí ke zjištění, že představy o magických praktikách...

Fakt se nedivím lidem, kteří mají odpor k náboženství, víře a církvi. Všechna ta slova v nich vzbuzují odpor a nechutenství. Kdo se však detailně podívá na církev, zjistí, že to v ní není žádná sláva. Církevní představitelé mnohdy nejsou nejostřejší tužky v penále, chovají se hnusně a nadřazeně. Ale ani "běžní věřící" nejsou žádní ideální křesťané....

Dnes jsme byli na meditaci v památníku jen tři. Meditovali jsme 20 minut. Další čas jsme se bavili o tom, proč nás tam není víc. Popravdě nevím... Možná se toho lidé bojí a zdá se jim to nějaké ďábelské. Možná vádím já. Možná to lidem nepřijde zajímavé. Možná někdo prostě jen nemá čas. V zásadě je to ale jedno, nesejde na tom....

Zákoutí našich duší jsou samostatnými labyrinty. Nejde o to v nich bloudit jako v bludišti, ale jde o to vejít do jejich středu. Myslím, že i to je veskrze poselstvím tolik potřebné spirituality křesťanství pro naši dobu - vejít do středu.
Víte asi o tom, že dějiny jsou popisovaný jako lineární trajektorie neustále postupujícího, někdy více a jindy...

Dokážete říci, co je podstatou křesťanství? Fundamentální teologové by nám nejspíše odpověď naservírovali hezky v definicích, u scholastiků racionálně zdůvodněných pomocí argumentů klasické aristotelské logiky.
A zajímá vůbec dnes někoho tahle otázka? Buď lidi chodí do toho kostela anebo nechodí, že...? Tak jaképak - copak...
Ale lidi se nedělí na...

Dnes čtu Jana Amose Komenského, Via Lucis. Mám jakési podivné štěstí, že jsem vyrůstal ve městě, které je s ním spjaté, ve Strážnici. A teď jsem tu zase, v kněžské službě, i když je to pro Strážnici jen cosi okrajového, tak pro mě to mnoho znamená.
Komenský píše: "Je-li slunce nad zemí, bude každý, kamkoli kdo se obrátí na...

Jan Masaryk napsal krásně o člověku, že ačkoli je jeden bílý a druhý černý, jeden krásný a druhý poďobaný od neštovic, tak jsme vlastně všichni stejní. Zdůrazní to tím, že napíše, že všem je nám prostě zima, když venku mrzne anebo se zase potíme, když praží sluníčko. A pak ještě dodá, že všichni musíme dýchat - abychom se neudusili.

Někdy se nám může zdát, že Boha už náš život nezajímá. A že snad ani žádný Bůh není. Kdyby byl, tak by nám přeci pomohl, ne? Tu prázdnotu, kterou pak člověk prožívá, si tak vyloží jako mlčení Boha, jako "důkaz" jeho neexistence, jako to, že věřil nějakým báchorkám, pohádkám a že byl zkrátka debil.
Ale není právě to ticho...

Proč většinu obyvatel ČR tolik provokuje církev?
Protože v ní na první pohled vidí rozpor. Její představitelé kážou vodu a pijí víno. Není proto nutné se divit těm, kteří se od církve odvracejí s nechutí.
Chcete-li někoho přesvědčit o důležitosti toho, co děláte, není lepší cesty, než vlastního příkladu. Chtějí-li rodiče, aby jejich děti četly knihy,...

Možná si pamatujete, že jsem tady v srpnu 2022 oznámil svůj odchod z Písku. Když jsem odcházel, nevěděl jsem, co bude dál. Napsal jsem tehdy, že "odcházím s radostí v důvěře v to, že pohybem mě Bůh zve někam dál". A ono to tak skutečně je. Pokud opravdu důvěřujeme Bohu, nikdy nezůstaneme stát jen tak uprostřed cesty, ale vždy se...

Nepatřím k těm, kdo by pravidelně snídali. A už vůbec to nesypu na Facebook, ale dnes jsem si uvědomil, že snídat bychom měli světlo v jeho chvějící se záři a jemnosti. Světlo, které sestupuje jako rosa a jehož původ je tajuplný. Světlo, které vyvěrá uprostřed. Nejen chlebem živ je člověk. Dopřát si dobré jídlo v sobě zahrnuje poděkování a přijetí...

V našich životech jsme téměř neustále v nějaké tísni. Ať už jde o čas, který na nás tlačí, povinnosti, druhé lidi, často i bydlíme ve stísněných místech a velkoměsta nejsou nic jiného než namačkaní lidé na sobě. Kupujeme si namačkané potraviny a užíváme léky v podobě stlačených tobolek. Jíme ve spěchu a bojíme se projevit. Naše myšlenky jsou...

Co s provazem? Život je takové zacházení s provazem. Můžete na něm chytat kde co, jako cowboy. Můžete s ním spouštět těžký náklad. Můžete vytahovat slabé vzhůru. Vy samotní po něm můžete šplhat k nebi. Ale také se na něm můžete oběsit. A někdo se rozhodne, že na něm oběsí druhého a třetího jím spoutá.
Provaz je dán na...

Někde máme i takhle zarostlé farní úřady. Možná je to tím, že většina kněží jsou spíše úředníci než duchovní. Ale mě to trápit nemusí, protože žádný farní úřad momentálně nemám. Bohu díky i za to.
Právě jsem si dochystal přípravy na středeční eucharistickou slavnost, při které přijme jeden mladý muž svátost křtu. A o tom to je. Není...

Někdy v životě si každý z nás tzv. šáhne na dno. Každý jej má jinak hluboké, ale je to pořád dno. Místo a stav, ve kterém najednou cítíte, že to nemůže být horší. Že veškerá bolest a frustrace už převálcovaly naději a radost. Na dně není nic. Je tam pustá a tuhá temnota. Žádné světlo. Když je však temnota...

Znáte ten indiánský příběh o tom, jak v jsou v člověku dva vlci? Dobrý a zlý. A podle toho, kterého krmíte, tak podle toho jste i vy takovým anebo makovým člověkem. Ten, který je krmený, roste a sílí. Ten, který hladoví, ten nakonec chcípne.
A podobně by to šlo použít pro vyjádření toho, co má být nejvlastnějším zájmem člověka....

Kam se to všechno žene? Všichni jednají tak, jako kdyby věděli, kam se jejich životy ubírají. Ale vědí to? Vypadá to jako předem napsaná divadelní hra, ale ve skutečnosti je to jen zmatek a plánování pro plánování. Chodí se do práce, aby se pak mohlo jet na dovolenou. Šetří se peníze, aby se za ně mohlo něco koupit. Případně se...

Na všech cestách, vždy a všude je možnost být Bohu blízko. On člověka nikdy neopustí, protože není despotický vládce, ale milosrdný Otec, který očekává návrat ztracených synů a dcer. Nedejme se mýlit tím, že je lepší chodit do kostela, než nechodit. Ten, kdo chodí do kostela a přitom zabil naděje svých blízkých, je pokrytec a potřebuje nejdříve...

O tom, kým jsme, nerozhoduje to, kam a kdy jsme se narodili. Ani to, komu jsme se narodili. Dokonce o tom ani nerozhoduje to, jak se nám co podařilo, kolik škol jsme vystudovali anebo nevystudovali, či jestli vlastními luxusní vilu a 5 aut. O tom, kým jsme, nerozhodují druzí, ani společnost, ani ideologie - a nakonec - k překvapení mnohých...

Co se stane, když zapadne Slunce? Ve skutečnosti nezapadne, nemá kam. Ono je stále tam, kde bylo. Stále svítí. Jen my to nevidíme a zdá se nám, že je pryč a proto je tma a noc. A podobně je to v duchovní oblasti. Někdy máme pocit, že Bůh se nám skryl, že někam zapadl. Že už ho více v...

Co je nejvíce svobodné a tvůrčí? Pouze ticho. V něm je všechno, protože je v něm skutečně "nic". Ne nadarmo se říká, že ticho léčí. Ježíš je tichý a pokorného srdce. Ticho je lékem na rány tohoto světa, na zbídačené tváře mocných, ale i na egoistické lpění na důležitosti svého přístupu. Ticho nás učí, že nic nepotřebujeme. Spočinutí v...