Velký - ale kdo?

Dostojevskij napsal úžasné dílo o tzv. Velkém inkvizitorovi. Ve zkratce jde o to, že Ježíš Kristus znovu přichází na tuto malou hroudu letící vesmírem. Jsme kdesi ve Španělsku a latinská církev skrze inkviziční praktiky koná "k větší slávě Boží" ohavnosti. Do toho marasmu přichází On, tak jenom nějak tiše, bez ovací, bez fanfár, bez excentrismu. Léčí, křísí mrtvé. Je to jako z Evangelia. Jenomže ten fór celého díla je v tom, že Ježíš - tak jak je - se už dávno nehodí do toho, co církev potřebuje. Už dávno do toho nezapadá. A tak je z něj ten největší heretik, schizmatik, neznaboh, rouhač a já nevím, co všechno ještě.
Starý kardinál, Inkvizitor, to nemůže nechat jen tak, protože ten podivný Ježíš mu leze do zelí a dělá všechno to, co se nesluší a nepatří. A tak jej nechá zatknout a uvrhnout do vězení.
Ježíš tam vlastně ani nic neříká, jen mlčí a kouká. Jak evangelijní to je, ať si každý dosadí dle sebe. Inkvizitor mu vyčítá, že je to nemístné, že přeci všechnu svoji moc a učení odevzdal svaté církvi, tak jak si, do prdele, dovoluje přijít sem rušit? Kdo ho zval?
I kdyby snad něco říci chtěl, kardinál by ho zastavil, když říká: "Neodpovídej, mlč. A co také bys mohl říci? Příliš dobře vím, co řekneš. A ty ani nemáš práva, aby připojoval něco k tomu, co řečeno bylo tebou dříve. Proč jsi přišel nám překážeti?"
A tak to je i dnes. Ježíš Kristus nám překáží - jeho Pravda - On - Pravda - Světlo - to člověku překáží. Máme raději temnotu a nevědomost. Církev má sama recept na to, co je dobré a špatné. Tak jakápak pravda? Jak je to v S čerty nejsou žerty - jak tam ten správce říká něco ve smyslu: "ale veličenstvo, jaká pravda?", když se ho jedna z jeho dcer doptává, že si snad ověří, kde je pravda, když chtějí jakéhosi nebožáka poslat na vojnu... Ale zpět k Inkvizitorovi.
Ježíš mlčí. A tak to je v životě. Bůh je spíše jemný, nenápadný. Jeho slova, jeho gesta, jeho působení - to není žádný ohňostroj. Vždycky mě bavili američtí protestanti, kteří sázeli na "mluvení v jazycích" a "zázračné uzdravování" - vypadalo to jako TV show. Jestli je v něčem opravdu cosi kristovského pak je to v tom, že Ježíš je tichý, pokojného a pokorného srdce. Nepotřebuje halekat a dělat šaškárnu okolo života.
A tak v tom vězení Inkvizitora tíží Ježíšovo mlčení. On ale nic neřekne.
"Tíží ho jeho mlčení. Viděl, jak vězeň po celou dobu ho poslouchal, proniknutě a tiše se mu dívaje přímo do očí a zřejmě nechtěje nic namítati. Stařec by byl chtěl, aby mu řekl cokoliv, třebas i něco trpkého, strašného. Ale ten se náhle mlčky blíží ke starci a tiše ho líbá na jeho bezkrevná devadesátiletá ústa. To je celá jeho odpověď. Stařec se otřese. Cosi se pohnulo v koutcích jeho úst; jde ke dveřím, otvírá je a praví mu: jdi a již nepřicházej... Nepřicházej vůbec... nikdy, nikdy! A pouští ho do "tmavých ulic města." Zajatec odchází."
Ježíšova odpověď je polibek, jakási antiteze Jidášova políbení. Za všechna slova je tu postaven jednoduchý polibek. Gesto prosté, srozumitelné, ale hlavně vydávající za tisíce slov. Láska, kterou ten starý kardinál neměl, je najednou u něj. To, že nedokážeme milovat, to je největší hřích nás, ale i církve.
Ono to nevypadá, že největším problémem tohoto světa by bylo nějaké zákeřné zlo, ale spíše je tím největším problémem nedostatek lásky - ale ne nějaké abstraktní - lásky skutečné. Takové, která jde k vašim nejbližším. Tam, kde právě je. Je lehké milovat všechny lidi na světě, ale je těžké milovat člověka vedle vás, protože vám skutečně ublížil. A to je pravá láska. Taková, kterou vidíme skrze Ježíše na starém zapšklém Inkvizitorovi.
Kdo je tedy velký? Velký Inkvizitor anebo velký Ježíš? Anebo právě malý Ježíš Kristus, jakási podivná postava - heretik a rouhač, kterého už tady nechceme, protože máme katechismy, poučky, kněze, biskupy, soudy, moc, státy a recepty na celý život?
Chce vůbec dnes někdo Ježíše Krista? Ale ne jen nějaký pojem, se kterým se háže jako s horkým bramborem mezi církvemi - ale bohočlověka, Božský Logos, Boha, který se stal člověkem.
Tady pod textem jsem hodil obrázek, na kterém prochází Kristus mezi vojevůdci, vojáky... a všichni před ním padají. Možná je to trochu patetické, ale je to pravdivé. Žádná moc totiž není mocí skutečnou. Všechny války a zločiny na lidskosti jsou špatné proto, že se chtějí stát něčím jiným, než lidským. Recept je v tom stát se člověkem, jako Bůh. A to není žádná převratná myšlenka. Určitě už ji někdo vyslovil a před ním zase někdo jiný. Protože se stala realitou, proto...
Víte, je to taková tragikomedie - dnes je z církve divadýlko, jehož režiséři si myslí, že celý svět jsou jen ta jejich prkna. Ale to je omyl. Když je největším heretikem Ježíš, je něco špatně. Ti, kteří pochopili "velkou hru", ji hrají a mají svá teplá místa, své peníze, svoje právo a svoji teologii, své písničky a svoji moc. Vtipné je, že nic z toho není skutečné.