Věřím v Boha, který je samo milosrdenství a nikoli právo a církevní řády

Dnes čtu Jana Amose Komenského, Via Lucis. Mám jakési podivné štěstí, že jsem vyrůstal ve městě, které je s ním spjaté, ve Strážnici. A teď jsem tu zase, v kněžské službě, i když je to pro Strážnici jen cosi okrajového, tak pro mě to mnoho znamená.
Komenský píše: "Je-li slunce nad zemí, bude každý, kamkoli kdo se obrátí na širé rovině, vždy na světle. Tak vzejde-li nad lidským srdcem a všemi lidskými myšlenkami a skutky slunce moudrosti, odhalující a objasňující smysl všech věcí, které jsou a které se dějí, nemůže ono srdce nepochopit, ať je kdekoli, co, k čemu, čím a jak se děje. A protože nejvyšším světlem duší je Bůh, může se jeho záře šířit na všechno tak, aby duše, ať se obrátí kamkoli, měla záři tohoto světla na očích, pokud by se snad sama od něho neodvrátila a vzbouřila se proti světlu."
Když jsem nedávno byl na jednom nádraží a začalo pršet, šel okolo mě nějaký chlapík, který se na mě podíval a říká: "Bůh dává svůj déšť pršet na hodné i nehodné, dobré i špatné..." Já jsem se zmohl jen na úsměv a říkám, že to je pravda. Vždy jsme stejně tak na světle Božím. Bůh nikdy nikoho nevylučuje. Bůh k nám dokonce ani nepřichází za odměnu, jak se může zdát. Boha si nemůžeme zasloužit. A hovoříme-li o Eucharistii, ani tu si nemůže nikdo zasloužit. Eucharistie není za odměnu. Bůh, který se dává člověku jako tajemství sestupujícího Svatého Ducha, jako pronikání hmoty a sjednocování, sestupuje právě kvůli těm, kteří jsou slabí, nehodní, špinaví a všemi odmítaní. Bůh nás přijímá a my si to nemůžeme zasloužit. Kdo tvrdí, že si to zaslouží, tak je nafoukanec, který si myslí, že je lepší než ostatní.
Bůh chce uzdravovat, nikoli zavrhovat. Často se mě někdo ptal, v jakého Boha vůbec věřím a co že to mám vlastně za víru. Věřím v Boha, který je samo milosrdenství a nikoli právo a církevní řády. Věřím v Boha, který je láska tak veliká a nepopsatelná a nevystižitelná, že dokáže přijímat i ty největší opilce tímto světem a lidi ztroskotané. Věřím v Boha, který něžně objímá a nevytyčuje hranice toho, kde ještě může a nemůže být něco posvátného - protože celý svět a celé stvoření je posvátné. Ten, jehož nestvořené světlo rozlévá své světlo, nemůže být vymezující - to jsme jen my. To my vyčleňujeme, vyhazujeme a odmítáme. Kdokoli se ocitne ve skutečné temnotě, není tam za trest, ale proto, že se sám schovává před Bohem, klade si ruce před oči a nechce vidět světlo. Přesto není kam utéct...
Nikdy jsem neměl rád sekty a jejich praktiky. Před nimi se blbě utíká, ale takhle Bůh nejedná. Jeho světlo je jemné, éterické. V takovém světle je pak objasněn smysl všeho (jak můžeme říct s Komenským). Někdy k tomu využívá i neužitečné služebníky, aby to zapálili tam, kde už to nesvítí. Často se těm neužitečným třesou ruce a plamen zhasíná. Přesto to zkouší pořád znova a znova, chrání plamen vlastníma rukama, spálí se a čekají - dokud nezačne hořet.