Samotné žití

Jan Masaryk napsal krásně o člověku, že ačkoli je jeden bílý a druhý černý, jeden krásný a druhý poďobaný od neštovic, tak jsme vlastně všichni stejní. Zdůrazní to tím, že napíše, že všem je nám prostě zima, když venku mrzne anebo se zase potíme, když praží sluníčko. A pak ještě dodá, že všichni musíme dýchat - abychom se neudusili.
Ten text pak dál ještě pokračuje, ale mě nejvíce oslovilo to, že všem je nám zima, když venku mrzne. Prostě všichni jsme nějak lidé. A většinou si to uvědomíme v okamžicích, které jsou nějak hraniční. Nemusí být ani vyhrocené, ale takové, které nás postaví před něco přirozeného. Když nám v zimě nepůjde topení, bude nám zima. Lhostejno, jestli je někdo modelka, vědec, prezident, biskup...
To, co tzv. pocítíte na vlastním těle, to se vás SACRA dotýká. Dokud vás problémy "ohrožují" pouze nějak teoreticky, dokud o nich jen čtete ve zprávách, tak jsou nějak "vzdálené".
Dnes žijeme v době, kdy většina lidí netrpí. Paradoxně však žijeme v neustálé přítomnosti násilí - díky mediálnímu světu. Zprostředkovaně jsme tak každý den vystaveni násilí, které ale necítíme na svém těle. A z toho jsme už otupělí.
Problémy lidí ve světě se zdají nebýt našimi problémy. Však nás to přeci nebolí, ne? Ale opak je pravdou. Všem je nám zima, když venku mrzne. To, že je zima někde jinde, neznamená, že by nebyla zima i mně, kdybych byl právě tam, kde je to chladné.
A víte co? Nejhorší je chlad srdce. Ten je vůbec tou nejhorší zimou a ničivou zbraní, jakou si vůbec lze představit. Z chladu srdce a z jeho tvrdosti se rodí i to, že stále většímu počtu lidí na této planetě bude zima, budou mít hlad a budou nemocní.
V základu všeho špatného stojí srdce, které se zatvrdilo a ochladlo.
Jan Masaryk píše, že všichni musíme dýchat, jinak se udusíme. No, ti, kteří mají chladná srdce, ti už dávno žijí bez dýchání, místo toho mají umělý zdroj. A ostatním berou čistý vzduch, dusí je a dusí.
Nevěřím na žádné obecné zlepšení světa. Žádná ideologie nemůže přinést dobro ve prospěch všech, jak se vždy tvrdí. Ve jménu "vyššího dobra" bylo prolito tolik krve, že běda a smutek, běda, běda...
Nezachrání nás žádné obecné proklamace, podepisování smluv, třepání rukou, boj za obecná lidská práva, ani sbírky na chudé.
Zachrání nás pouze konkrétní činy vycházející ze srdce, které hoří láskou a nemůže jinak. Otec Jana, Tomáš Garrigue Masaryk, říkal, že revoluce hlav a srdcí bude to, co člověka zachrání. Já se bojím, že ani to nestačí. On to ani nemůže být žádný revoluční přerod, musí to prostě jen být. To mi připomíná, jak Alan Wilson Watts hovoří o tom, že život ve skutečnosti není žádná cesta, která by vedla z bodu A do bodu B. Život je podle něj spíše něco jako hudební skladba - samotné hraní. Stejně tak, jako lidé nechodí poslouchat pouze konec skladby anebo nejrychleji zahranou kompozici, stejně tak je to se životem. Jde o samotné hraní hudby - jde o samotné žití - o ten proud, který člověka ale nesmí srazit (anebo musí?).
Člověk, který odmítne být humanitárním, se stane nelidským. Nevím, jak to přesně vysvětlit, ale jsme-li všichni stejní v tom, že jsme lidé a všem je nám zima, měli bychom ve svém srdci nalézt místo pro ty, kteří nemají oheň. A hoří-li nám srdce, posviťme jim, zahřejme je. Ne proto, že se to "má", ne proto, že "za to něco bude". Proto fakt ne. Ale právě kvůli samotnému žití.
V ponoření se do toho, co je to vůbec život, že to není žádná trajektorie, ale spíše pole možností - dění hry, která je vážná a vtipná současně. Takové hraní, ve kterém nejsou masky a přetvářky, protože i ten, kdo se přetvařuje, ukazuje nakonec svoji pravou tvář skrze svoji přetvářku.