Přicházím do Strážnice

Možná si pamatujete, že jsem tady v srpnu 2022 oznámil svůj odchod z Písku. Když jsem odcházel, nevěděl jsem, co bude dál. Napsal jsem tehdy, že "odcházím s radostí v důvěře v to, že pohybem mě Bůh zve někam dál". A ono to tak skutečně je. Pokud opravdu důvěřujeme Bohu, nikdy nezůstaneme stát jen tak uprostřed cesty, ale vždy se stane něco, co nečekáme. A to se stalo i mně. Přestěhoval jsem se do rodné Strážnice. A když už jsem myslel, že kněžskou službu mi nebude dáno naplňovat, přišla úžasná možnost.
KAŽDOU NEDĚLI OD 10HOD. SLOUŽÍM V KAPLI SV. ROCHA VE STRÁŽNICI. Chci zde poděkovat místní římskokatolické farnosti, speciálně faráři Lukáši Karpinskému, zástupci Českomoravské provincie piaristů. Nebýt jeho vstřícnosti, nešlo by to. Stejně tak děkuju mému biskupovi Jurajovi Jordánu Dovalovi za to, že se mnou má trpělivost a odhodlání podporovat mé snahy. Právě díky dojednání na úrovni biskupství – s římskokatolickou olomouckou arcidiecézí – mohla být kaple zapůjčená ke sloužení liturgie. Pro mě osobně to není jen nějaká formální oficiální věc, ale je to pro mě ukázka ekumenismu – pomoci v nouzi a vyslyšení Ježíšových slov o tom, že máme nejprve hledat království nebeské a vše ostatní nám bude přidáno.
Zjistil jsem, že neumím dostatečně děkovat. Často se přistihnu při tom, že bych si přál umět lépe milovat a že to jen tak nějak frčí okolo mě a já jen koukám a koukám. Na světě je málo věcí, kterých se opravdu bojím, ale z čeho mám opravdu strach, to je to, že v situacích, které zažívám, nedokážu dát dost lásky. A každý den mi dává za pravdu. Proto vás všechny prosím o modlitbu.
Pokud máte cestu do Strážnice, není problém se předem domluvit a můžeme společně spočinout v tichu kaple, v rozhovoru atd. Zpravidla do kaple chodívám také v noci v sobotu, kdy se chystám na nedělní eucharistickou slavnost. V neděli je pak prostor ke kratšímu rozhovoru po liturgii, takže cca od 11hod.
Jelikož vím, že nejhorší je člověka do něčeho nutit, tak nikoho nenutím do ničeho církevního. Pokud nám nehoří srdce, tak je všechno ostatní marné. Kdo chce, přijde. Kdo nechce, nepřijde. Je to prosté a jednoduché. Jisté ale je, že Bůh zve všechny lidi – není to jen pro privilegované a dokonalé lidi. Bůh je tady zejména pro chudáky – pro nás, kteří jsme nějak divní.
Středem mého liturgického života je Eucharistie, která se u nás přijímá tzv. podobojí, Tělo i Krev našeho Pána Ježíše Krista. Je to v první řadě mystérium, o kterém vyznávám, že je skutečné (něco jsem o tom v minulosti i publikoval).
Zázraky se dějí – jde o to najít místo, kde můžete začít znovu.
Raduju se. Pokoj vám.