Co s provazem?

Co s provazem? Život je takové zacházení s provazem. Můžete na něm chytat kde co, jako cowboy. Můžete s ním spouštět těžký náklad. Můžete vytahovat slabé vzhůru. Vy samotní po něm můžete šplhat k nebi. Ale také se na něm můžete oběsit. A někdo se rozhodne, že na něm oběsí druhého a třetího jím spoutá.
Provaz je dán na začátku, ale to, co s ním budeme dělat, to je velký otazník. Sám o sobě je to jen prostý provaz, on nemá žádnou touhu nám uškodit anebo nám pomoci. Jeho funkce spíše spočívá v tom, že prostě je. Je tady dán. Nikdo se neptal a je tady.
Když po takovém provaze sjedete moc rychle, spálíte si dlaně. Když se budete jen držet a nic jiného nedělat, nakonec vám dojdou síly a spadnete. Život totiž není neměnné setrvání, ale dynamické dění. Někdy je potřeba rozhoupat se, ať už vlastní vahou anebo okolím, a pak se přehoupnout přes propast.
A co je důležité říci - každý k provazu přistupujeme jinak vybavení. K podstatě lidství a života prostě a jednoduše také patří to, že se musíme umět postavit čelem k tomu, jestli nás provaz vůbec unese, jestli máme dostatek sil a jestli nás někdo neodstřihne. To, kým jsme a co máme k dispozici, to se v mnoha základních ohledech změnit nedá. A k podstatě dobrého života tak patří starobylé motto "poznej sám sebe", v jehož pozadí stojí "přijmi sám sebe".
To je totiž to největší umění - naučit se přijímat cizí, to je obtížné, ale nakonec to člověk nějak zvládne. Horší je však přijmout a přijímat sám sebe se vším, co nemohu změnit. Chudoba ducha, o které hovoří Ježíš, tkví dle mě také v tom, nakolik dokážu sestoupit že svých vlastních představ do skutečnosti, abych se i já stal skutečným - totiž - abych se přijal takový, jaký jsem a z toho vyšel k tomu, kým mám být. Nebudu někým jiným, budu to stále já. Ale ono "já" bude proměnené, protože autentická proměna proběhla, když jsem si dovolil nezápasit o změnu. Pak skutečná změna přišla. A byla taková, že proměnila nejen to, kým jsem, ale také mé vidění světa okolo sebe.
Potom dokážeme lézt a používat jakýkoli provaz. Bude totiž jedno, co máme a nemáme, bude jedno jací jsme v tom, co se změnit nedá, protože podstata změny je vzít provaz do rukou. Ne jako otěže svého života, ale jako doprovázení slepého, který prosí o zázrak navrácení zraku. Kráčí podle provazu, dokud nepochopí, že on nevede, ale je veden a tažen. Ale tajuplně a ve svobodě.