Tam, kde to všichni vzdali, tam to fakt začíná

Někdy v životě si každý z nás tzv. šáhne na dno. Každý jej má jinak hluboké, ale je to pořád dno. Místo a stav, ve kterém najednou cítíte, že to nemůže být horší. Že veškerá bolest a frustrace už převálcovaly naději a radost. Na dně není nic. Je tam pustá a tuhá temnota. Žádné světlo. Když je však temnota tam dole dost pevná, můžete se od ní odrazit. Je to příležitost proměnit temnotu v portál světla. Paradox toho všeho, čemu říkáme život, je přítomný právě v tom, co se odehrává. Že totiž i lidi, kteří absolutně selhali, zklamali a třeba se ani nehodí do téhle společnosti výkonu a výsledků, že totiž i oni mají šanci. Každý ji má. Úplní looseři, nýmandi, bezdomovci, opilci, špinaví lidé, zkrachovalci, lidi se zničenou sebedůvěrou, rozvedení, zneužití, oběti násilí, útlaku, pochyb, slz, ran. Největší hříšníci. Kdo jsou? To jsou lidi, kteří stojí tam, kde se rodí církev. Církev se totiž nedá lokalizovat nějakou mírou svatosti, zlata, ocenění a popularity. Církev jako svolání těch, kteří už rezignovali na život. Nedostali žádné druhé a třetí šance. Jestli je něco fakt Christovské, pak je to Ježíšův přístup k člověku zbídačenému. To není žádný nadřazený postoj, ale je to přijetí skutečného království, které se rozlévá ve službě druhému. Církev, to není žádný strašák, ani právní firma, která vám nadiktuje, co můžete a co ne a kde máte co položit. Církev je polní nemocnice. Tam, kde to všichni vzdali, tam to fakt začíná. Církev je přístav pro ztracené, pro všechny ty, které odepsali ti "dokonalí".