Je cestička do nebe již umetená?

Fakt se nedivím lidem, kteří mají odpor k náboženství, víře a církvi. Všechna ta slova v nich vzbuzují odpor a nechutenství. Kdo se však detailně podívá na církev, zjistí, že to v ní není žádná sláva. Církevní představitelé mnohdy nejsou nejostřejší tužky v penále, chovají se hnusně a nadřazeně. Ale ani "běžní věřící" nejsou žádní ideální křesťané. Buď se chovají jako pokrytci anebo tam, kde se udrželo chození do kostela ve velkém, se tedy chodí, ale to je všechno. Všichni jsou pyšní na to, že do toho kostela vlezou a jsou přesvědčení, že cestička do nebe je pro ně již umetená. Lze se setkat i s frází typu: "já už mám odchozeno". To říkají ti, kteří si myslí, že kvantita jim zaručí spásu. Takže když chodili třeba hodně v dětství, tak už si to odchodili.
Pak jsou tu samozřejmě křesťané, kteří byli pokřtění, biřmování, sv. přijímání, ale o své víře nevědí vůbec nic. Když se jim to však hodí, vytáhnou svoji minulost a použijí ji jako štít.
Když to pozorujete, musí to zarážet.
Co ale zarážející není, že ke křesťanství utíká náš národ tehdy, když se chce vymezit čemukoli, čemu nerozumí. Podobně to najdeme i uvnitř církví. Když někdo nerozumí jiné církvi, prohlásí tu svoji za nejlepší...
Je to kocourkov.
Odrazem společnosti není jen politická reprezentace, ale také reprezentace církevní a navíc je odrazem myšlenek "běžných lidí" jejich postoj k věřícím.
Vše spolu souvisí. Propletenost okamžiků a propletenost důvěry. Komu nedůvěřuji, k tomu nebudu mít důvěru ani ve sdílení času.
A tak jaká důvěra směrem od věřících k nevěřícím...
Vtipný je předpoklad, že věřící člověk se bude chovat nikoli správně, ale podle mého přesvědčení o tom, co je správné. Náš život tak ani tolik neurčují věci a skutečnosti jako takové, ale spíše naše představy.
To, že chceme, aby se druhý vešel do těsného filtru představy, je nepochopení Božské svobody unikátnosti a pravdivosti. Pravda nebývá líbivá, ale lež se často maskuje jako dobro pro všechny, jako vyšší cíl a něco, co musí přeci každý chtít.
Nakonec je krásný pohled před sebe na rozmanitost krajiny, ve které jsou různé mraky na nebi, různé barvy, louky, kopce, rovinky, domečky, terén nebezpečný, i terén krásný. A takový je život. Je to krajina napětí, kde nevíš, kdo má pravdu, dokud se neponoříš srdcem do všeho, co vidíš, ale i do toho, co je neviditelné.