Pouze bijící srdce

Dokážete říci, co je podstatou křesťanství? Fundamentální teologové by nám nejspíše odpověď naservírovali hezky v definicích, u scholastiků racionálně zdůvodněných pomocí argumentů klasické aristotelské logiky.
A zajímá vůbec dnes někoho tahle otázka? Buď lidi chodí do toho kostela anebo nechodí, že...? Tak jaképak - copak...
Ale lidi se nedělí na ty, kteří chodí do kostela a na ty, kteří tam nechodí. Ne, lidi se dělí na ty, kteří milují a na ty, kteří milovat odmítnou. I lidé, kteří nechodí do kostela, se mohou setkat s Bohem. A oni se s ním setkávají! Mnohdy i více, než ti, co jej hledají v kostele, ale přitom se od něj odvracejí v běžném denním provozu.
Neuvidíme-li Krista v člověku, kterému podáváme ruku, v opilci, v člověku, který je nám nepříjemný, v umírajícím, nikdy jej nenajdeme na oltáři v kalichu a chlebu.
Jak říká sv. Jan Zlatoústý, tak Bůh nepotřebuje zlaté kalichy, ale především zlaté lidi.
Kéž bychom se všichni stali zlatým kalichem, do kterého Bůh vyleje své posvěcující proměnění - sjednocení s tím, co je v nás lidské, aby se to stalo skutečně lidským ve zbožštění.
Kéž bych se stal zlatým kalichem, ve kterém bude proměněno všechno - nikoli zapomenuto - ale přijato.
Kéž jsem jako člověk pozvednut na nebeský oltář věčnosti.
To by mělo být hlavní úsilí lidí.
Tož, víte, co je podstatou křesťanství? Řekl bych, že prostota, jednoduchost, bezelstnost a tichost. Jen ruce a nohy, tělo. Vše, co je naší tělesností dáno do služby prostotě tichosti, tlukot srdce - přes srdce k srdci. Přes tělo k tělu. K tomu, co je mystické. Srdce i Tělo. Není jiného místa, než je to, na kterém právě stojíme, sedíme, ležíme, které momentálně obýváme. A není jiného místa, než je naše tělesnost. Není jiného času než onoho "nyní". A není jiné osoby, než nás samotných.
To my tady a teď - se vším, co k nám patří - musíme sebrat tělesně, duší, duchem a z celého srdce touhu, odvahu, snahu, zkrátka zaměřenost a obrátit se v okamžiku k prostému tichu, které nic nežádá.
Až to uděláme, nebude už žádné "až", ani "už". Bude pouze bijící srdce, které nepočítá čas, ale je neseno věčností. V tom srdci bude odbíjet Božské srdce, jako dech tajuplně darující život - jako ovlažení prázdnoty, aby ji uvedlo v celistvost.
Náš pohled, ze srdce pozlacený, pak rozzáří stvoření okolo, budou se k nám slétat brouci, přijdou zvířata, všechno bude vonět a my se nebudeme bát.
Již nebude více strachu. Radost z prostoty, z ticha, z nenásilnosti. Radost tak čistá, že ono bijící srdce naplní prameny věčnosti - prameny odhalující, nikoli zahalující.