Nic mocnějšího než ticho

Někdy se nám může zdát, že Boha už náš život nezajímá. A že snad ani žádný Bůh není. Kdyby byl, tak by nám přeci pomohl, ne? Tu prázdnotu, kterou pak člověk prožívá, si tak vyloží jako mlčení Boha, jako "důkaz" jeho neexistence, jako to, že věřil nějakým báchorkám, pohádkám a že byl zkrátka debil.
Ale není právě to ticho nejhlasitějším projevem Boha? Na ticho je potřeba se naladit. Je to asi takové, jako když se ladí staré rádio - potřebujeme najít správnou frekvenci. A na frekvencích strachu, zloby a zoufalství Bůh fakt nevysílá. Právě ticho je jakousi pobídkou k tomu, abychom se i my samotní stali tichými. Bůh nás zve do svého ticha právě tichem!
Na světě nemůže být nic mocnějšího než ticho. Ono je frekvencí lásky, která proměňuje. Ticho není zprávou o zhroucení a kapitulaci, ale je oázou, ve které se lze občerstvit. Vždyť si to představte jen na tichu fyzickém, které je jako obraz ve spojení s tichem duchovním. Když je celé město rušné a někdo na vás křičí, jak se máte cítit? Ale vejdete-li do tichého prostoru, najednou pocítíte úlevu. A to je jen začátek.
Naučit se prodlévat v tichu je radostí, nikoli smutkem nad opuštěním Boha. Pokud se staneme tichými, a to neznamená, že bychom se neměli projevovat, bude i naše okolí naplněno tichostí. A fakt nejde o zákaz projevu. Jde naopak o svobodné jemné jednání. Být tichý znamená sestoupit ze svých obranných a útočných pozic do přijímání. Naučit se přijímat věci tak, jak prostě a zkrátka jsou. Taková tichost pak vede k tomu, že se vše promění bez násilí, jen díky přirozenému proudění. A my spolu s tím vším.