Něco pro všechno

O tom, kým jsme, nerozhoduje to, kam a kdy jsme se narodili. Ani to, komu jsme se narodili. Dokonce o tom ani nerozhoduje to, jak se nám co podařilo, kolik škol jsme vystudovali anebo nevystudovali, či jestli vlastními luxusní vilu a 5 aut. O tom, kým jsme, nerozhodují druzí, ani společnost, ani ideologie - a nakonec - k překvapení mnohých - o tom nakonec nerozhodujeme ani my samotní. My jsme bezpochyby "hlavní postavou" našeho života a máme svobodnou vůli, ale to, kým ve skutečnosti jsme, to nezávisí pouze na nás samotných. Kdybychom byli určeni pouze na základu sebe, stali bychom se egomaniky, kteří plácají po ramenou sebe sama. Ne, tak to není. To, kým opravdu jsme, to rozhoduje vztah. Teprve ve vztahu, tj. ve vztažení se ke druhému, se jemně utváří to, kým jsem - totiž osoba jako taková, konkrétní, třeba Filip. Možná si řeknete, že se to vylučuje s tím, co je napsáno výše, že totiž o tom, kým jsme, nerozhodují druzí, ale to přeci není totéž. My nemůžeme nechat nikoho rozhodovat za nás a přece má druhý cosi tajemně nezastupitelného v tom, kým jsme. Vztah totiž nakonec není žádné rozhodování, ale vztah je dia-logos, je to smysl, který se rozlévá od srdce k srdci a pouze srdcem, tj. celým naším bytím, je zakusitelný. Ve vztahu vkročíme mimo sebe, abychom objevili to, kým jsme. V absolutním slova smyslu se toto ukazuje na vztahu k Bohu - a netřeba se bát toho slova. Bůh, nakolik o něm lze něco smysluplného povědět, je vztah par excellance, neboť vztahovostí je "charakterizován". Když se o Bohu říká, že je láska, je jí v takové míře, že to nedokážeme vystihnout. Taková láska, která je darem i darujícím - o tom je vztah. Od druhého nemohu brát, mohu jen dávat. Ale opravdu dám teprve tehdy, když si uvědomím, že musím dát sám sebe. V tom je cosi zvláštní, že? Nám se nechce a chtěli bychom spíše "něco za něco", ale ono je to spíše "něco pro všechno", kde tím "něco" jsme míněni my samotní. Jen ten, kdo se naprosto daruje, nalezne mnohem víc, než je schopen dát. A bacha na to, to není recept, který by šel chladně aplikovat. Tady neplatí logika, tady nastupuje srdce - pokud si to jen vykalkulujete, zbude z vás jen chladný otisk, který se rozplyne jako mlha. Do hry totiž vstupuje niterné zaujetí a osobní intimní angažovanost. Sebedarování má ale za nejvyšší cíl vzdání se a sestoupení.
Nebojme se. Oddejme se lásce ke druhému. Jinak se ten život ani žít nedá. Anebo dá - ale je to peklo. A to já fakt nechci.