Ženská spiritualita

Dnes jsem byl na noční modlitbě v kapli. Ježíše Krista tam drží v náručí Maria. Je to jen socha, ale nikdy jsem jí tak hluboce nehleděl do očí jako dnes právě tam, nikdy a nikde. Nebo možná mi spíše do očí hleděla ona. Vlastně ani nevím, co to bylo za výraz. Smutek, radost, zděšení i pokoj. Klid, celý svět ve vteřině. Mariánská zbožnost někdy nabývá prapodivných lidových rozměrů. Sám se pokládám za mariánského ctitele, ale neumím se s tím typicky lidovým ztotožnit.
Maria není Bůh, ona je člověk. Náleží jí oslovení bohorodička, porodila bohočlověka. A sama zůstala kdesi v pozadí a nakonec pod křížem. Víte, domnívám se, že Maria nemůže být redukovaná jen na klasická vyobrazení. Ona nás nutí, abychom mariánské aspekty viděli všude, kam pohlédneme. A půjdeme-li dál, pak mariánské znamená ženské. Vidět ženskost v přírodě, v tom, jak se můžeme sklonit k tomu, co nakonec stojí a zůstává pod křížem našich lidských běd a naříkání. Podle sv. Paisija je kámen i tráva ikona. Vše je naplněno Boží milostí jako takový jej můžeme políbit. Paisij říká, že svět nemáme jaksi zatěžovat tím, že z něj budeme brát věci, ale naopak do něj máme položit své touhy a vášně.
To je mariánské. Nemusíme se světem bojovat. Ale můžeme jej líbat a položit do něj to, co se nám na nás samotných třeba ani moc nelíbí.
Žádný jiný svět k dispozici nemáme. Pouze tenhle. A pokud je příroda v něm tvořena ikonami, vložme k nim i naše trápení. Posvěcení není cosi z venku, ale vyvěrá z prostřed, tj. z prostředí.
Kdo už to se světem vzdal a prohlásil jej za zlý, nezkusil krásu jemnosti toho, jak k nám stvoření promlouvá. Je to přirozená kniha Boží. Abeceda svatosti ikon, každé stéblo trávy a každá kapka deště, to vše promlouvá o Bohu.
Ženská spiritualita by měla vést k úctě ke světu, ke světu, který dává možnost stvoření krásy a dobroty v pravdě. V tom, v čem umlkají slova a zůstává jen pohled, nad kterým žasnou i andělé.
Moc se těším na zítřejší Eucharistii. Plody země lidské práce budou proměněny v Tělo a Krev Páně. Přijďte, od 10hodin.