Čemu se chceme podobat?

Znáte ten indiánský příběh o tom, jak v jsou v člověku dva vlci? Dobrý a zlý. A podle toho, kterého krmíte, tak podle toho jste i vy takovým anebo makovým člověkem. Ten, který je krmený, roste a sílí. Ten, který hladoví, ten nakonec chcípne.
A podobně by to šlo použít pro vyjádření toho, co má být nejvlastnějším zájmem člověka. My, já, vy, všichni jsme stvoření k obrazu Božímu. Každý člověk je obrazem Boha. I ten nejposlednější z posledních, každý bez výjimky. Problémem je, že tento dokonalý obraz je v nás jakýsi roztřesený. Je zraněný. A krvácíme. To můžeme vidět v tom, jak snadno propadneme vzteku, zášti, závisti. Pak vítězí ten zlý vlk a dobrý pomalu chcípá na hlad.
Jak z toho ven? Tož, nejsme ztracení. Bůh sám totiž vzal celý tento roztřesený a poraněný obraz a zahalil jej do sebe tím, že jej přijal, zcela a se vším, co k němu patří. A jelikož je Bůh zcela dokonalý, nelze si myslet, že by rány nemohly být léčeny.
Jenže problém není nějaké obecné vyléčení ran. My nejsme nic obecného. Vždy jsme konkrétní lidé a i naše zranění je konkrétní. A proto musíme svoji pozornost soustředit na to, jaký obraz to vlastně máme před sebou. Buď to bude neporušený obraz boholidství, který se nezříká ran, nebo to bude náš vlastní obraz, který si o sobě chceme vyumělkovaně vytvářet.
Vlastně jde o spíše o podobu. Čemu se chceme podobat? Bohočlověku, který ukazuje, že ponechání ran, které mu byly zasazeny, má smysl, nebo do sebe zahleděnému egu, které se bojí na rány pomyslet, natož aby je ovázalo?
Začíná se pohledem vzhůru, neboť ať jsme kdekoli, vždy se můžeme povznést už jen tím, kam se zaměříme.