Láska musí být vtělena

Víte, představa Boha jako jakéhosi nekonkretního abstraktního pojmu mi kdysi přišla zajímavá. Takový Bůh filosofů je zvláštně univerzální, je lehké jej rozumově předložit a do jisté míry se s ním i lze ztotožnit. Takový pojem Boha nakonec ani nemusí být na překážku lidem, kteří věří tzv. "v něco nad námi".
Nebýt konkrétní, to nám jde dost dobře. Vynášet obecné soudy, rozhodovat o životě obecně, to nám jde. V zásadě tak funguje věda, ale i politika a dělá nám dobře tak myslet i o Bohu. Řeknu, že to tak prostě platí, však mého života se to nijak nedotýká, ne? Tak proč se nad tím rozčilovat, proč se tím vůbec zabývat.
Snažíme se nebrat si věci osobně, být nějak nad věcí... A to je právě ten problém. Po vysokoškolském studiu filosofie jsem přišel na to, že problémem není o věcech přemýšlet. Problémem je nejen o nich přemýšlet. Na přemýšlení není špatného. Ale teprve tehdy, když se nás věci přímo dotýkají, kdy nedokážeme být nad nimi, ale jsme plně v nich ponoření, kdy si je právě bereme osobně, tak tehdy začínáme skutečně žít, filosofovat, tj. milovat moudrost.
Co nám pomůže znát nejhlubší tajemství vesmíru, když to nepromění náš vztah k trpícímu člověku? K čemu nám bude etická pravda, když náš vlastní život bude etická tragédie?
Co tím chci říct, to je to, že teprve tehdy, když si dovolíme sestoupit ke konkrétnímu, tak teprve tehdy se staneme lidmi.
Je fakt hezké milovat všechny lidi na světě, je hezké tvrdit, že pomáháme uprchlíkům, nemocným atd. Je dokonce hezké se za ně modlit. Ale je to fakt totální hovno ve srovnání s tím, jaký je náš skutečný postoj ke skutečným lidem? Teprve až setkání s konkrétním člověkem a konkrétním problémem je výpovědí o tom, co si nejenom myslíme, ale také kým jsme...
Milovat lze pouze konkrétně. Manžel miluje svoji konkrétní manželku proto, že je to ona. Ne někdo jiný. Milujete konkrétní okamžik. Milujete konkrétní západ a východ slunce. Právě ten, který je jedinečným okamžikem ve vaší mysli.
Jasně, někdo namítne, že v takovém milování jsou obecné věci. Ano, jsou. Ale jestli jste někdy byli na pohřbu, tak určitě víte, že ten zesnulý, to jeho tělo, je něčím více, než jen shlukem obecných věcí. Ten, koho tam vzpomínají, je právě tím jedinečným, se všemi prožitky a originalitami. V tom je naprostý zázrak život. I smrt je jedinečná. Víte, není to tak jednoduché, jak to vypadá v televizi a reklamách. Čím dříve to pochopíme, tím dříve doceníme, že náš život vlastně není náš, ale je všech a nikoho. Vše je vždy nové a nikdo to nevlastní.
Každý okamžik se rodí pro svůj zánik a přece je naděje, že zánik je spíše plynutí.
Do života se musí vplout vtělením. I láska musí být vtělena. Do konkrektní situace, rukou, pohledu, vteřin, nádechů. Milovat nelze obecně. Bez konkrétního milování jsme jen načančané kytky bez vody. Jen prázdné talíře.
A tak se vrátím na začátek... Bůh přichází zcela konkrétně, i když je panovníkem obecné existence všeho. Bůh přišel do konkrétního prostoru a času, konkrétně se vtělil.
Dnes chce být vtělen láskou do srdce. Ne do obecného, ale do tvého.