Zůstal nám pak už jenom ten kostel...

Zákoutí našich duší jsou samostatnými labyrinty. Nejde o to v nich bloudit jako v bludišti, ale jde o to vejít do jejich středu. Myslím, že i to je veskrze poselstvím tolik potřebné spirituality křesťanství pro naši dobu - vejít do středu.
Víte asi o tom, že dějiny jsou popisovaný jako lineární trajektorie neustále postupujícího, někdy více a jindy méně, úžasného pokroku (vědy, člověka, světa atp.).
Samozřejmě, že kosmické dějiny procházejí duchovní evolucí, vše spěje tajemně k eschatologickému Omega, což je současně i Alfa.
Ale pro naše přízemní potřeby vezdejší jako kdyby se vytratila z křesťanství spiritualita. Lidi chodí do kostela, ale dál? To taky spoustu lidí nakonec odradí. Kdesi jsem slyšel povzdechnutí nad tím, jak kdosi přijal křest, biřmování, Eucharistii, zpovídal se, svátost manželství... A pak říká "zůstal nám pak už jenom ten kostel". Jako kdybychom nějak vyčerpal svůj duchovní život a další už neměl být. Tak to nějak přečkáme do té smrti, holt musíme do toho kostela chodit.
Jenže ouha. To je ten život z Ducha?
V dnešní době potřebuje jít cestou středu, via media. To je cesta nikoli jen nějakého prostředního bytí, ale také cesta zprostředkování druhým. Jít cestou středu znamená vstoupit do středu a někdy také střetu se vším, co jest.
Ve středu se dobře drží balance. Musíme se naučit vycházet vstříc okamžikům středem. Nemá být naším cílem hnát se za výsledkem a do krajnosti se o něco přít. Stejně tak ani nemá být naším cílem rezignace a apatie.
Vycentrovat se, stát tam, kde jsem. Tak najdeme i sebe sama a budeme se moci zapřít.
Spiritualita dnešní doby nehledá gesta a kostel, který bude tím, co zůstane, ale hledá střed dynamiky - vstoupit do labyrintu, ve kterém je cílem sestupovat do středu - od toho se to odvíjí.