Když vstaneme s mokrým zadkem, budou se nám všichni smát

Konáme všemožné rituály, děti dáváme pokřtít proto, že si to přeje babička, do kostela chodíme, protože "se to tak dělá", ze zpovědi máme vstupenku k vlastní domnělé dokonalosti, příliš soudíme druhé, my jsme nejlepší, a když ne nejlepší, tak určitě lepší než ti druzí. Víme, jak žít život, dáváme nevyžádané rady, jak by ten druhý měl žít svůj život, ale když celý den prší, nevíme už okolo oběda, co dělat. Říkáme, jak jsme šťastní a máme se dobře, ale už dávno akorát sedíme v pohodlné židli, dobře se nám sedí, akorát sedíme v louži a máme mokrý zadek. Namočili jsme se do čehosi, čemu nelze porozumět a z čeho se bojíme vystoupit a být tak nějak sám za sebe.
Zritualizovali jsme už i milování, je ho všude tolik, že se zdá, že populární celebrity, pornoherečky, televizní reklamy a kdejaké populární hvězdy nám budou určovat, co je láska a jak vlastně milovat... Hlavně to přeci musí být vidět. Falešné úsměvy, falešné rty, falešné řasy, falešná prsa, falešná srdce, falešné duše a otrávená mysl.
Hrajeme si všichni na moc, ale ve skutečnosti jsme tak maximálně všichni nemocní. Nemocní touhou po ovládání druhých a přitom neumíme ovládat ani svůj život. Sype se nám to pod rukama a myslíme si, že získáme nějaké speciální posvěcení. Někdo to hledá v drogách, někdo v zábavě, jiný dokonce právě v rituálech světských, nebo i církevních. Ale ani kněz který posvěcuje třeba nějakou nádobu, nemá moc toto posvěcení učinit. Nikdo nemá. Jen Bůh může posvětit - nádobu, hrneček, ale i plodiny, vaše ruce, váš život,...
Když se vstane s mokrým zadkem, budou se vám všichni smát. Ale až vás uvidí něco dělat, chodit, skákat, zatímco oni mohou jen sedět a do všeho kafrat, řeknou si, kde jste asi získali to super posvěcení, že děláte všechny ty věci? No, jde o to otevřít se neuvěřitelné možnosti, že i ta voda, ve které sedíte, se může stát vodou svěcenou a že pro Boha není problém posvětit i vaši minulost a že i člověk, který je zabořen do sraček, může povstat k novému životu.
Nejde totiž o nějaký náboženský fanatismus a víru v to, že Bůh všechno zařídí za nás, ale jde o naději, že přestože je všechno ponořeno do sraček, má smysl vstát. Kdo stojí, více vidí. Kdo vstává, cosi koná. A kdo koná, nebude opuštěn.
A když vstanou všichni, pak sračky ztratí význam a smysl se promění.