Náboženství slepých kolejí

Jaký je Bůh ve kterého věříme? A jak se liší od představy toho člověka, který říká, že v takového Boha nejenže nevěří, ale ani věřit nemůže?
Je v našem pojmu Boha místo i pro ty, kteří jsou z našeho pohledu nevěřící? Jak je to s nimi? Nezačíná skutečné náboženství, totiž skutečná, autentická spiritualita, a ne nějaké pověrečné představy, právě tehdy a tam, kde se čelem postavíme k tomu, jak je to s těmi druhými?
Co ti, co nikdy Boha, tak jak o něm přemýšlíme my, nepoznají? Co ti, co takový náš pojem Boha odmítají? Co ti, kteří se o něm nikdy nedozvědí? Co ti, co žili dávno před tím, než se náš pojem Boha vůbec stal adekvátním? Co oni?
Není naše náboženství, víra, spiritualita, jen takovým slepým kolejištěm? Jakože se po tom dá jezdit, ale někde to najednou končí a jestli tam vjedete, tak si rozbijete hubu. A proto tam nikdo nejezdí. Každý se děsí toho, že to kdesi končí. A tam už není prostor pro dialog. Ale není právě Bůh dialogický? Dia-logický.
Teprve tehdy, když přijmeme, že Bůh je natolik velký, že musí vstupovat do vztahů, kde bychom ho nejen nečekali, ale možná ani nechtěli, tak jedině potom můžeme žít autentickou spiritualitu. Nebo si snad můžeme myslet, že Boha si ochočíme a budeme ho vtlačovat do kastlíků s nápisy? Fakt?
Bůh je naštěstí neměřitelně velký, takže se nám tam nevleze. Zároveň je taky ale nejmenší. On je nejmenší z nás. Je dávno tam dole, ve špíně a prachu. To my jsme ho tam zahodili.
Myslíte si, že Bůh potřebuje a raduje se z pokrytectví církevního prostředí? V kostele vypadat zbožně a před kostelem už pomlouvat sousedku. Problém je, že Bůh je také před tím kostelem. Neschováte se před ním.
Modlíte se proč? Abyste se cítili dobře? Fajn, na tom není nic špatného. Ale samo o sobě to nestačí. Pokud děláme všechny ty náboženské věci jen kvůli sobě, jen proto, že si pak připadáme zbožně a lépe, než ti ostatní, jsme duchovní zkrachovalci. Více pravdivosti je pak v životě tzv. nevěřícího, pokud žije přirozeně s otevřeným srdcem a v pokoji. Oproti tomu ten, kdo to všechno dělá jen pro svůj zbožný pocit, se sám podobá kolejím, které sice míří do svého cíle, ale nikdy tam žádný vlak nedopraví. Chybí jim totiž to nejpodstatnější, opravdovost, skutečná přítomnost, směr, který je pevný a nezakuklený v minulosti, ani vázaný v budoucnosti, ale rozprostřený v okamžiku.