Největší chvění i pevnost

Zítra v eucharistické slavnosti prožijeme proměnění Páně. V noci do kaple doléhaly jen slabé zvuky. Tak slabě k nám doléhá skutečná proměna. Naivně si myslíme, že my nějak určíme Bohu, co bude. Že naše modlitby jsou jakési nástroje svaté změny. Ale přitom je to opačně. V modlitbě máme dojít své proměny my. To, že něco chci, to je nic před tím, co po mně chce Bůh.
Být v proměně je záhada života. Neustále se měníme. A ptáte se, že čím je tak zajímavé to veškeré náboženské tlachání? No, v zakusení toho, že já nejsem ten, kdo rozhoduje, že nejsem ten, kdo to má v rukou - z toho se člověk buď zblázní, nebo v tom nalezne skutečnou svobodu. Jde o to nebýt svobodný jako větrem zmítaný list, jak říká Dostojevskij, ale jde o to být svobodný jako neustále proměňovaný pevný proud, který ve svém tryskání je chvějící, ale v tom je právě jeho pevnost. Proměna bez chvění je hloupost. Pramen proměny vyžaduje drkotání, váhání, pochybnosti. Svatá změna je objevení pramene uvnitř našeho srdce. Tam je chvění největší. A tam je i největší pevnost.
Požehnanou noc.