Žebrák i král

Vzpomínám si, jak mi kdysi můj kamarád Radim říkal, že když je zatížený problémy, tak často přemýšlí nad tím, jak velká je naše planeta. Že si otevře na internetu prohlížení Země a kouká se. A že potom kouká do vesmíru. A že potom si představuje, jak nicotně malá hrouda to je v porovnání s okolním vesmírným (nebo: nesmírným) prostorem. A že teda ty jeho problémy jsou ještě o to menší.
A ano, Radim měl pravdu (a taky dobrý psychoterapeutický přístup). Když se totiž zamyslíme nad vlastním životem, často spatříme sebe sama jak se považujeme za střed světa - zrovna my jsme těmi, okolo kterých se to všechno točí. Náraz do reality ale bývá kritický. Zjistíme, že veskrze nezajímáme skoro anebo vůbec nikoho. Toto vědomí vlastní nedůležitosti může být osvobozující, ale také skličující - stejně jako Radimova vize obrovského vesmíru a jeho maličkých problémů v něm. Hrozí totiž, že se v tom ztratíme a budeme se podceňovat.
V jedné starokřesťanské modlitbě, datované do 4. století, její autor (Ignác Antiochijský) vyznává:
"Chvíli se vznáším a hned jsem zase v propasti, tu jsem pánem své duše a hned zas otrokem svého těla, jejího druha, tu jsem král, nesoucí diadém, hned zas ubohý žebrák. Jako když se kolo otočí, tak neustále se měním. Býlí je smíšeno s mým obilím a tvé dobré zrno dusí trní na poli tvého sluhy. Nikomu, jen tobě, Bože, vypravuji o své bídě. Vždyť jedině k tobě a k tvému velikému milosrdenství směřuje má touha."
Já myslím, že i Radim by souhlasil. Minimálně s tím náhledem na prostou zkušenost života. Někdy se vznášíme a hned jsme v propasti. Chválí nás, abychom ihned klesli do předmětu nenávisti mnohých. Zdá se, že to máme na háku a všechno hravě zvládáme, dokonce i sebe sama, ale najednou ztratíme kontrolu a podlehneme vášním, špatnostem a třeba i ublížíme druhému. V jednom momentu jsme králem a v jiném žebrákem.
Žebrák i král - to je člověk. Jsme obojím. Na té malinkaté hroudě plující vesmírem žije takových žebráků a králů několik miliard. Lhostejno, že někdo z nich je skutečným žebrákem a někdo skutečným králem. Ale i ten opravdový král, který má právo se králem nazvat, se nakonec, jako Radim, může podívat na hvězdy a pocítit, že uprostřed vesmíru není ničím jiným, než žebrákem. Že mu ve skutečnosti nepatří nic a že ani svůj vlastní život si on sám nedaroval.
Všichni v sobě neseme obojí - žebráctví i kralování. Je to proměnlivý kolotoč běžného života, který nás nutí přebírat nejrůznější sociální role, ale v nitru jsme vždy obojím. Paradoxem je, že musíme také obojí přijmout. Král, který nemá solidaritu s žebrákem, není králem. A žebrák, který nemá ctnost krále a odpovědnost, je spíše povalečem.
Boholidství je královské žebráctví par par excellence. Sice jsme v rámci vesmíru nepatrní a to z nás odnímá naši důležitost, ale stejně tak jsme v rámci vesmíru i důležití. Každý z nás je originál. A každý z nás je povolán k největšímu úkolu ve svém životě - k lásce.
Božský Logos, který přišel na ten nepatrný kamínek, na naši planetu, posvěcuje celý vesmír, veškerenstvo a dává zazářit naší nepatrnosti, naší zbytečnosti, a tak i naší individualitě a osobitosti. Ten, který je skutečným Králem, se stal žebrákem, aby se každý žebrák mohl stát králem.