Zabalit se do tmy
26.12.2022
Pravidelná noční modlitba mi přinesla obrovskou radost. Za oknem jsem snad ani doléhající zvuky neslyšel. Jen ticho. Venku je tuhá zima. Možná sněží a možná se zastavil čas. Když padne noc, všechno se přikrývá pokrývkou tmy, všechno se chce schovat pod peřinu temnoty.
Vždycky jsem si myslel, že je to hlavně pro prolnutí záhybu neviditelné milosti. Když totiž píšu o noci, tmě a temnotě, tak tím nemyslím jen to, co je vizuální, ale zejména to, co je očím neviditelné. Právě to je noc duše, když vše odchází pod pokrývku tmy propadající se kdesi do hlubin roztavených hvězd, oddychujících a prskajicích jiskřičky věčnosti.
A dnes jsem na to přišel. Když totiž padne hluboká noc, začne mrznout. Duše se neocitá pouze v hlubině neproniknutelné tmy, ale také se třese zimou. Noci bývají tuhé. A temné noci bývají takové, že věčnost se zdá jako vteřina ztuhlá v nevysloveném zoufalství.
V temné noci naplněné zimou dochází ke chvění duše. Je to postupný proces. Ve chvění se duše ocitá na pokraji smysluplnosti. Ve chvění je zde pochybnost, která otřásá vším, co se zdálo do té doby průzračně jasné. Nakonec se duše chvěje zimou proto, že ji opustil Bůh. Duše prochází mrazivým peklem vyhlaslé noci.
Čím více se duše chvěje, tím více narůstá pochybnost o všem. Na dně rozechvělé duše je však o to větší pevnost a stabilita. Chvění se totiž mění v pohyb tvaru, samu tvárnost.
A tak se duše rozhoduje zabalit se do tmy. To, co je nelogické, je správné, protože tma se pro duši proměnila v bílou peřinu něhy. Jemně zakrývá všechno, co bolí. Z chvění se tvoří teplo...
Zabalit se do tmy. Ano, je to výsledek temné noci, ve které se duše chvěje zimou z nicotnosti a pochybností. Tak velké pochybnosti však ukazují, že jde o něco skutečného. Chvějící se duše se halí do bílé tmy, aby ucítila teplo.
