Za okénkem

Poutník vzal ženu do věže.
"Tady se posaďte a vnímejte pozorně."
Usadil ji před okénko a nechal ji tam. Odešel.
Chvíli koukala okolo a když zjistila, že se nic zajímavého neodehrává, koukala do okna.
Byla tam jakási hradní věž, mračna, vítr (ten ale nebyl vidět, jen slyšet).
Seděla tam fakt dlouho, mračna se měnila, sluníčko přicházelo a zacházelo. Chvilku pršelo.
Po nějaké době poutník přišel do věže a přinesl něco málo k jídlu. Požehnal a zase odešel.
Venku se začalo stmívat. Padla noc.
Byl vidět jen měsíc a všude bylo ticho.
Žena tam stále byla a přemýšlela.
Poutník přišel zrovna ve chvíli, kdy přemýšlela nad tím, co všechno viděla.
"Jóóó, takové okénko, to je něco!", začal poutník, "to je takový obrázek, ve kterém vidíte přirozené divadlo světa".
Posadil se vedle ní a pokračoval: "A tak snad vám to i chutnalo..."
"Chutnalo", stačila jen doplnit.
"No, tak to okénko", rychle se chopil slova, "to je pohled do světa, takový přímý pohled, vlastně se to podobá našemu vnímání světa. Vždy vidíme jen určitou výseč, jen něco málo. A stejně tak poznáváme jen něco málo. I když okolo fouká vítr. Nemáme-li před sebou strom anebo třeba trávu, která by se větrem pohybovala, snad ten vítr jen z dálky slyšíme, ale nevidíme. Sluníčko taky nevidíme celý den a přeci tam někde je a svítí. A pak ten měsíc, že jo, no to je taky pecka, ten přijde až v noci, i když se už ve dne hlásí o slovo."
Ukazoval na měsíc v okénku.
"Vlastně tam je, ale zviditelní se až ve vhodný okamžik. A tak je to i s tím, co přichází jako podstatné v našem životě. Až ve vhodný okamžik to uvidíme - ale celou dobu to zpravidla máme před sebou."
Pak přešel k okénku a divadelně začal zadělávat výhled různými předměty: "No, a když se nám něco postaví do výhledu, tak ten měsíc může i přijít, ale nám to moc nepomůže, protože to nebudeme vědět - nic neuvidíme. Často si překážky stavíme my samotní. Problém není na straně toho, co se nám ukazuje, ale na naší schopnosti vidět svět nezkresleně a nezastřeně."
Pak se vyklonil z okénka a pozval tam i ženu.
"A co teprve, když se vykloníme a rozšíříme svůj pohled o nové obzory. Když pochopíme, že svět není naše malá světnička a to okénko, kterým koukáme ven, ale že svět je všude okolo, ale i v nás, že to i my jsme světem."
Žena se zeptala, jak je to myšleno, že my jsme světem.
"No, můžeme se sice vyklonit a všechno probádat, ale budeme-li naštvaní, tak i to všechno, co uvidíme, se nám bude zdát celkově škaredé. Ne nadarmo se říká, že zkažení lidé vidí ve všem zkaženost. Co teprve, když se na celý svět usmějeme a uvidíme jej veselýma očima! To bude radosti! A pak i vyjde slunce!"
Ukázal na horizont, kde právě začalo vycházet sluníčko. Začalo svítat.
"Vyjde slunce! Nejen támhle, ale i v duši!"