Vyklonit se do tmy
04.12.2022
V životě člověka přicházejí chvíle, kdy se nám jakoby vše, co pro nás až do teď mělo smysl, propadá do propasti bez smyslu. Najednou se zdá, že to, na čem jsme třeba roky pracovali, už žádný smysl nemá. Že to, čemu jsme věřili a do čeho jsme investovali spoustu energie, je k ničemu. A ano, takovým okamžikům se nelze vyhnout. Kdo žije skutečný život a ne jenom nějakou parodii na život, ten se okamžikům bezradnosti a ztráty smyslu zkrátka neubrání.
To, že pro nás nějaká důležitá věc v životě ztratila smysl, to může vypovídat o tom, že třeba nikdy žádný smysl neměla anebo byl její smysl ukotven v něčem, co nebylo pevné. Ať už tak, či onak, je potřeba poznamenat, že cokoli může dostat nový smysl - totiž smysl mnohem vyšší, než jsme původně zamýšleli.
V propasti ztráty smyslu se nám otevírá zajímavé okénko. Vyvěrá z něj prapodivné světlo, které nás zve dál.
Když si dovolíme vstoupit hlouběji do okna v propasti, jsme již naprosto ztraceni a doslova "na dně". Tady již skutečně není nic, čeho se chytit. Je zde tma a ticho. Tady mlčí Bůh. Najednou nás opustilo opravdu všechno a tápeme. To je temně hluboká noc.
To jediné správné, co můžeme v takové chvíli udělat, to je odevzdat se tomu proudu, který nelze zastavit, nelze na něj tlačit. Život totiž plyne a my nemáme snažit se jej nějak brzdit (ono známé "netlač řeku"). Tady jde však nejen o život, ale také o smrt, která k životu patří.
Máme se vyklonit. Vyklonit se do tmy. Ucítíme tichý vánek, jak nás probouzí k čemusi, co nelze pojmenovat jinak, než tajemství... Možná se to zdá příliš fádní a kýčovité, ale pravdou je, že život jako kýč žijeme, žijeme-li jej podle přání druhých anebo nerozpoznáváme-li v něm jeho tajemství. A právě sestup do propasti a vyklonění se do tmy skrze okno na dně, to je začátek otevření zázračných horizontů.
Kdykoli je všude ticho a tma, tehdy se vykloňme v důvěře, že Bůh není v žádném vichru a bouři, ani v okázalosti pozlátka, ale v tichosti a čisté tmě. Totiž tam, kde se zdá, že být nemůže. To vše má svůj vlastní smysl, smysl takový, který není dán námi, ale takový smysl, který ustanovuje vůbec cokoli k přijetí smyslu. Toto velké Mystérium života souvisí se smrtí v temnotě a mlčení.
Vyklonit se do tmy chce odvahu. Někdy možná spíše ztrátu síly, když vyčerpáním padneme a výklon do tmy se stane volným pádem do neznáma. Do neznáma, které je spíše nepojmenovatelným a neuchopitelným. Aby se mohlo stát poznávanou nadějí a důvěrou. V pádu do tmy totiž nakonec zakoušíme, že tak úplně nepadáme a neřítíme se, ale jsme jaksi neseni temnotou. V tom tichu zjišťujeme, že místo pádu do neznáma, se máme oddat v důvěře slovem nevystihnutelnému Tajemství - Bohu - které nás nese i skrze největší útrapy a temnoty, neopustí nás a kdykoli si zoufáme, dá nám uhasit žízeň nadějí, že i když to nebude lehké, On bude s námi. Stačí jen vyklonit se do tmy...
