V ní už je nebeské království

Abychom zakusili plnost nebeské lásky na zemi, musíme do plnosti vykročit ve svém vlastním každodenním životě. Věčnost nebeského království není vzdálená a nedostupná. Není to místo, kam se můžeme dostat plněním příkazů a zdůrazňováním zákazů. To poslední, co nakonec rozhoduje o tom, jací doopravdy jsme, není morálka, etika, ani to není správné církevnictví, ani zákon, dokonce ani nehraje velkou roli, jestli rozpoznáváme Boha a jsme věřící. To jediné, co nakonec rozhoduje, je milosrdenství lásky, která sestoupí z piedestalu své namyšlené důležitosti, lhostejno zda založené na kultuře, církvi nebo politice, a skloní se ne k nějaké ideji humanity a člověka v nouzi, ale ke konkrétnímu člověku, k jeho tváři a příběhu dějin. Pouze taková láska je tím, co rozhoduje o tom, kým jsme a kým se stáváme. Pouze v ní už je nebeské království. Bez ní není žádné církve a ani lidství, žádné vědy a poznání a ani žádné naděje. K čemu by všechny ty věci byly, kdybychom zůstali stát s uzavřeným srdcem a myšlenkou, že všechno zvládneme jen my?
Člověk je bytost tak jemná, že bez druhého se hroutí v karikaturu, bez druhého propadá jen sám do sebe. V milosrdenství mohu vyjít ze sebe. Ne proto, abych egoisticky naplnil potřebu pomoci nějakému člověku a tak získal libé spirituální pocity, ale proto, abych nakonec uviděl, že tím, kdo jsem já, je ten poslední z lidí, a ten první, kdo nutně potřebuje milosrdenství lásky.
Jedno staré přísloví vyvěšené na kostele říkalo, že nikdo není natolik hříšný, aby nemohl dovnitř a nikdo není natolik svatý, aby to nepotřeboval. Tak nějak to bylo. Já bych řekl, že nejde primárně o kostel, ale o zásadní otázku lidského bytí. My nejsme natolik špatní, abychom museli zbytečně trpět a být zatraceni, ale nejsme ani natolik úžasní, abychom nepotřebovali milosrdnou lásku jednající jako odpuštění, které není jen průjem slov, ale reálný dotyk, pohlazení a pomoc, která hladového zasytí chlebem věcným i věčným.