V co vlastně proměnit?

Když Simeon Athoský odpovídal na otázku, proč lidé nedosáhnou spásy i přesto, že se fakt hodně modlí a mají tvrdý půst, uvedl jediný důvod: Protože život bližních proměňují v peklo. A tak to je, celá nahatá pravda v jedné větě. Můžete být suprovým duchovním člověkem, zvládat obrovské postní nároky, mít v malíčku spirituální teologii i žít podle měřítek církve, ale jakmile druhému člověku proměníte jeho život v peklo, je to všechno úplně jedno. Tím se chce říct, že důležitá je praxe lásky, nikoli sebeláska a izolace do nějaké soukromé spirituální cesty, ve které vás nikdo a nic nevyruší. Jde o to jít ven a proměňovat život bližních v nebe, v království nebeské.
Život je takový, jaké je. Do jisté míry čeká, v co jej proměníme. Peklo? Nebe? To nejsou žádná místa ve smyslu geografické vymezitelnosti, ale stavy našeho bytí. Náš vztah ke všemu okolo, nakonec i sám k sobě, tvoří spolubytí veškerenstva. Vše je propojeno a vše dýchá. Můžeme dodat čerstvý vzduch a zavlažit anebo udusit a utýrat. Nikdo neříká, že proměnit život v nebe je něco lehkého, ale nemůže se ta těžkost stát měřítkem uskutečnitelnosti, neboť proměnit život v peklo je sice snadné, ale špatné.
Jde o to neustále to zkoušet. Stačí maličkosti.
Úsměv. Laskavost. To, co se skoro již vytratilo. Dobrosrdečnost k celému stvoření. Nebeské království není jen pro nás, patří tam všichni.