Chrámové ticho

Je poledne. Horizonty voní lučními kvítky a krajina je svědectvím o Boží Kráse. Poutník Boží putuje jen v bílém rouchu a s malým křížem. Jde krajinou a v nehybném mihotání a šumění andělských křídel není sám. Osamělý poutník. Přijde až k lesu, kde potká turistu.

Ten si jej zvědavě prohlíží a pak se zeptá: "Kam jdete v tom bílém hadru?"

Poutník se zastaví, setře pot z čela: "Jdu po stopách Boží Krásy, ten bílý hadr je můj oděv, který mi připomíná čistotu duše a současně nehodnost mé cesty."

To jsou zvláštní slova, myslí si turista a všimne si kříže: "Ahááá, to vy budete ten křesťan, hledáte kostel? Jdete tady určitě do kostela!"

Poutník se rozhlédne a skrze stromy vidí menší kostelík: "Ne, nejdu do kostela. Hledám chrámové ticho."

To už je na turistu pořádný guláš myšlenek: "Jak můžete hledat chrámové ticho a nejít do kostela?! Támhle je ten kostel, tam je ticha dost."

Znavený poutník protáhne unavené nohy a usměje se: "Víte, my oba teď stojíme v nejkrásnějším Božím chrámu - v přírodě. A jestli v tomto Božím chrámu bude anebo nebude ticho, to závisí na nás. Zda do světa vneseme Pokoj a Lásku anebo budeme ničit vše, co nám přijde do cesty, to je naše volba. Chrám zde stojí. Chrámové ticho však zavládne, až pochopíme, že jedině Láska je stavebním prvkem ticha, ve kterém slyšíme Boží hlas a písně andělů."

Bylo pak po poledni a celý les voněl něčím novým.