Ticho není prázdné

Viděl jsem knihu s krásným názvem Dějiny ticha. Napadlo mě, že důležité jsou ty naše vlastní osobní dějiny ticha. Však jak málo se dnes člověk noří do ovlažujícího ticha? Kolikrát za den vejdeme do komůrky svého srdce a prodléváme v tichu?
Čím více se dokáže člověk ponořit do ticha a čím častěji v tichu přirozeně pobývá, tím více píše pokojným písmem své osobní dějiny ticha. Nejde jen o ticho samotné, ale o naše osobní zakoušení ticha. Nejde o nic abstraktního, ale o nás samotné v tichu. Člověk je originál a svoji nezaměnitelnost prožívá právě v tichu, které odkrývá všechno, co je opravdové, faleš a přetvářka se v tichu rozplývá. Ticho není prázdné, ale obsahuje poznání nás samotných. V tichu se rozprostírá nezměrný prostor pro setkání. Ticho je tajemným časoprostorem, ve kterém čas proudí jinak, než jsme tomu navyklí. A prostor je v tichu poznáván jakožto neohraničenost. Ticho samotné je naplněno harmonií. Léčí. Dává nám možnost psát naše osobní dějiny ticha.