Theonomia a autonomia

Bůh je tak prosté a mocné slovo. Zároveň je to slovo nesčetněkrát zneužité. A přitom je to hlavní téma našeho života. Pohled na hvězdné nebe není pohledem do mrazivě opuštěného vesmíru, ale pohledem do světelných dálek, které nemohou být nesmyslné. Už to, že se stávají součástí našeho světa, když je pozorujeme, je zahrnuje ve smysl.
Vesmírem moc cestovat neumíme. Třeba to jednou přijde. Ale změní se něco v nás? Ta nejdůležitější cesta by se měla udát v nejbližší blízkosti - v srdci. To je však velká věda, není raketová, ale je to skutečná "kardiologie".
Ve svém srdci najdeme dva principy, dvě východiska. Theonomia a autonomia. Božský zákon zapsán v srdci člověk, nebo můj vlastní zákon. A jaký vlastně zákon? Inu, ten božský vyniká láskou, která je naplněním veškerého zakonictví. Je vlastně takovým karnevalovým výrazem skutečného zákona. V něm nejde o plnění a příkazy, ale o pokojnou svobodu jednající lásky. Kde se láska stane principem a účelem jednání, tam je svatost hmatatelná.
Dějiny jsou plné pýchy člověka. Být jako Bůh není záležitost velikosti, ale malosti. Být jako Bůh neznamená zabíjet lidi a provádět hazardní experimenty, ale milovat absolutně a činit experiment něhy. Je jasné, že se to nepovede vždycky, ale s každou další jízdou to bude lepší a lepší.
Spočinutí v lásce, to je jako něžná peřinka. Jako když jste natolik unavení a zavírají se vám oči. Najednou pustíte to napětí a otevřete se spánku. Tajuplný spánek a bdělost. Je to místo stavu, místo, kde se unikající ono nyní přesouvá ve věcné pravé teď, je to čas kairologický. Vždycky správný. Co je odevzdáno v důvěře, bude v důvěře přijato.
Proto si nezoufejme. A odvažme se milovat. Až zjistíme, že je to snadné, jako jít spát, pak nebudeme chtít jinak. Někdy nás ale musí ke spánku dotlačit únava. A stejně je to i s láskou. Na lásku se má odpovídat láskou. Ale když se jí bráníme, ničíme se tím. Kdo odmítá lásku, vylučuje sebe z krásy a dobroty pokojného pnutí nebe. Kdo odmítá milovat, padne nakonec jen sám do sebe vyčerpáním. Ale i v té temnotě a vyprahlosti sebe sama nalezne cosi, co nečekal. Lásku nezaslouženou. Přijetí milující. Na pokraji sil nakonec odevzdá i sebe sama do náruče lásky, jako když rezignujete na únavu a dovolíte si usnout. Akorát tady, v případě lásky, se spíše probudíte a stanete se skutečným člověkem.