Temné poznání
10.02.2023
Areopagita hovoří o skutečném poznání jako o umělecké práci, při které sochař odstraňuje všechno, co brání jasnému poznání tvaru. A je to opravdu tak. Stejně, jako se opracovává kus hmoty pomocí úderů, stejně tak se opracovává naše poznání pomocí úderů, ve kterých jsme zbavováni logicky jasných a dokazatelných, zdánlivě správných, věcí. Takové poznání, které vychází z hloubky lidského srdce, musí, aby spatřilo Božskou skutečnost, přijmout údery dláta, kterými bude otřeseno. Toto poznání není tedy záležitostí rozumu, ale není to ani záležitost nějakého citu.
Když je srdce otřásáno údery dláta a kladiva, krvácí. Srdce, doposud nepřivyklé temnému poznání, které se "nalézá" za svitem rozumářství, ztrácí svoji pevnost a znovu ji nalézá v tom, co je chvějící se. Takové poznání, které je spíše nepoznáním - dává smysl - když uvážíme, že stejně tak, jako sochař z neforemného kvádru odstraňuje hmotu, která brání tomu, abychom v kvádru viděli překrásnou tvář, tak stejně tak i dotyk nebeské temnoty, otřásá kvádrem studeného a neforemného srdce. Chvějící se srdce se třepe a trpí láskou. To je proud temnoty, který srdce halí, aby nepoznávalo, ale otevřelo se opuštění všeho.
Sochař ubírá hmotu, aby skryté zahalilo zrak - stejně tak srdce vstupuje do oblaku temnoty, když ubírá pevnosti. Nepochopení se odehrává v krvácejícím srdci, které však netrpí (zbytečně) - naopak je nasyceno balzámem, srdce je léčeno.
Léčba srdce v oblaku temnoty znamená vzdání se pevnosti, zranění, za kterým se nenachází smrt, ani utrpení, ale láska a neustálé vzkříšení. Nepoznávat, ubírat, odevzdávat. Taková je cesta.
