Řeč na křtu knihy Cundrla: zjevit obraz

Umění je jedna z největších záhad člověka.

Je to antropologická konstanta, podobně jako náboženství, resp. náboženskost člověka. Představuje pro člověka nutnost. Mít Boha je nutné, pokud vyškrtneme jakékoli náboženství, tak zjistíme, že člověk se vždy upíná k něčemu, co jej přesahuje, co je transcendentní. Když to není Bůh, jsou to třeba dějiny, společnost, paměť, politická strana, rodina atp. Tato potřeba se po celou dobu lidských dějin nemění, proto se hovoří o tzv. antropologické konstantě, něčem, co je konstantní.

A umění? Je to s ním dosti podobné. Není proto náhodou, že podle jedné z generálních teorií vzniku umění jako takového - vzniká umění ze stejné potřeby a v součinnosti s náboženským citem člověka. Ukázat na přesažnost tak znamená ukázat na umění skrze umění božství. 

V pravěku se však umění nechápalo jako oddělené odvětví, ale jako nutná životní praxe, stejně jako zmíněné náboženství. Něco, co bylo stejně potřebné jako obstarávání jídla a potřeba bezpečného úkrytu. Ne nadarmo nacházíme nejstarší umělecké záznamy právě v jeskyních (např. Altamira). V novějších performativních studiích se hovoří o změně vnímání vzniku nástěných maleb v jeskyních, podle těchto hypotéz nevznikly jako objektové umění (jak se tvrdí v tradičních dějinách umění a teorii), jak jsme zvyklí např. z umění tradičního sochařství, ale vznikly jako "produkty" rituálů a akce - a samotné pak sloužily jako prostor rituálu.

Když se podíváme na některé obrazy Františka Cundrly, lze o nich uvažovat právě takto - jako o něčem, co nevznikalo primárně pro zavěšení na stěnu, ale jako něco, co nemá narativ, nevypráví "to" příběh, přesto "to" ukazuje pohyb a je výslednicí pohybu autora (Františka Cundrly). Jako by to byla jakási ceremoniální praxe autora, který nahlédl obraz v jeho zjevnosti, jako by obraz nevytvářel, ale spíše nechával se vyjevit (podobně jako Joseph Beyus anebo Marcel Duchamp nacházel své ready mades, hotové objekty ve světě okolo sebe). 

Obrazy přicházejí, chce to jen být pozorný a trpělivý. Během několika málo vteřin vzniká na čtvrtce papíru pohyb, tekutý a zastavený současně, již mizející - vyskakující děvčice a šohajé. A Cundrla se tolik rozčiloval, že on nikdy žádného šohaja nenakreslil. Říkal, že kreslí pohyb, zachycuje to, co mizí. Kresbu miloval, dle jeho vlastních slov je kresba úžasná právě v tom, že jde ze srdce přímo do ruky. To je natolik trefné a výstižné, že netřeba komentáře.

Racionalismus a tvrdá věda, která od osvícenství nahrazuje Boha, ale paradoxně se jí také věří, nás přivedla na bojiště světových válek. Přísný racionalismus nám ukázal zlou povahuje stroje. Cundrlova slova o srdci jsou velmi důležitá. Možná patříme politicky na západ, co já vím, nejsem politolog, ale Cundrla byl Moravák, Moravský Slovák.

Zde se nezapře vliv východu, ruské myšlení ve filosofické tradici často hovoří o srdci, nikoli jako jen o orgánu, ale jako o centru lidské bytosti, v západním myšlení o něm krásně pojednala například Edita Steinová, asistentka jiného Moraváka - prof. Edmunda Husserla, jednoho z největších filosofů 20. století. Steinová ukázala, že nárok na Husserlovu přísnou vědu lze dělat i srdcem, její disertační spis o vcítění jako by korespondoval s Cundrlovým přístupem ke kresbě a k umění celkově. Srdce nám dnes chybí. Nejen v umění, ale v umění našeho života. Z našich životů se často vytrácí láska a úsměv. Všechna Cundrlova díla nejsou veselá, ale k veselosti vedou - k radosti nad tím, že celý život je uskutečněním pohybu, nejen toho fyzického. Pohybem rozumíme i změnu myšlení anebo radostnou myšlenku samu o sobě.

Cundrla měl život rád, jinak by nemohl tvořit tak velká díla. 

Chci věřit tomu, že tato kniha dokáže zajistit mistrovi místo v českých dějinách umění, protože mu právem náleží. 

Jeho příběh je barokně dramatický a přitom tak prostý. Je o pochopení místa v životě a místa k životu. Je tak trochu o nás všech. Honíme se za vším možným, než abychom viděli, že to nádherné máme zpravidla před sebou. Život není tam někde daleko, ale je tady. Sub specie aeternitatis, život pod zorným úhlem věčnosti, říkal Masaryk. To je ono. Věčnost není někde až tam, ale počíná se již zde. Již zde žijeme ve věčnosti. Někdo více a někdo méně.

Cundrla vyhmátl ta okna do věčnosti, své obrazy. Zjevit obraz neznamená uskutečnit nějakou náboženskou vizi, ale prostě a jednoduše nechat obraz přicházet ve větší a větší zjevnosti.

Filosof Petr Rezek říká, že pohár získává svou podstatu naléváním a že objevení smyslu věci se děje nepřímo obcházením okolo. Já říkám, že obraz získává svou podstatu svým zahalováním a odhalováním, vždy halením. A jeho zjevnost se udává tím, že mu ponecháme volnost, jdeme trochu bokem a necháme obraz samotný přicházet. Jen koutkem oka zahlédneme mihotající světélko na okraji našeho zorného pole. Je to jako poznávat nějaký důležitý problém. Však si vzpomeňte, jak jste se snažili něco vyřešit. Často ta nejlepší řešení přicházejí náhle, ani nevíte jak a bum, najednou zde jsou. Když se problému nevěnujete a pracujete na něčem jiném, on se vyřeší "jako by sám". A stejně tak je to s obrazem.

Díky Bohu za Františka Cundrlu, malíře z Boží milosti obdařeného neuvěřitelným talentem a schopností nechávat obraz přijít, zjevit se a dát nám šanci se na tom všem účastnit.