Quo vadis?

Kam kráčíš? Kam kráčíš, člověče? Ty maličký človíčku. Jo, právě ty!
Obracíš se snad k Bohu jen proto, abys měl jakousi pojistku toho, že kdyby "náhodou" existoval, tak tzv. pro "sichr", co kdyby... aby to pak klaplo?
Myslíš si, že Bůh je povinován plnit tvá přání? Myslíš si, že Bůh je sázka na jistotu? Jistotu, kterou mu nadiktuješ? Máš představu Boha, který ti udělá lepší život a zaručeně, nejlépe podle přesně stanoveného receptu, podle toho tvého?
Jestli to tak máš, pak tvoje víra není nic jiného než pověrečnost - je to stejné jako nechtít stoupnout na černý kámen na cestě, anebo si představovat, že když nenavštívíš nějaké posvátné místo, nedosáhneš ničeho "božského". Podobně to můžeme převést i na řeč "dneška" - nesplníš-li předpoklady kladené společností, pak nebudeš mít dobrý život. Tak honem udělat všechny ty "cool" věci. Dělej je, pokud chceš zůstat cool(em) v zástupu dalších kůlů v plotě.
A co ti křesťané, kteří jsou přesvědčení o své zaručení výhře? Všichni ti biskupové, kněží se zlatými řetězy a kříži na krku? Žijí podle biblického učení, mají to všeho v malíku, pravidelně a svátostně makají, citují Písmo svaté, uctivě se chválí, vše dělají správně. Jen to jedou podle "tabulek". Co do nich nezapadá, je špatné a je potřeba to oddělit od toho, co je správné a dobré. Kam se ztratila svoboda a krása? Když i o ní musíme tvrdit, že je nalajnovaná, tak kde je? Zůstala vůbec nějaká?
Plnit svůj život v závislosti na velikosti pečící formy je sice super, vyleze vám z toho krásná bábovka, ale to je právě ten problém - ta bábovka jste vy, nebo já, nebo každý (to je jedno). Člověk, který svůj život vtěsnal do formy na bábovku, se sám bábovkou stane. Šupnou ho pak do pece a tam ho upečou. Vyjede ven krásný, upečený, voňavý a k nakousnutí. Ale...ale!
Kde je ten skutečný život? Kdo kdy přišel s tím, že si mám myslet, že duchovní život musí nutně znamenat odmítnutí mého těla? Vždyť sama církev se definuje jako Tělo Kristovo. A Eucharistie je Jeho Tělo a Krev. Můj život je tělem. Záleží na tom, jak se dotýkám druhých. Nemusím hned na každého sahat, ale měl bych podávat ruce a otáčet se tam, kde je potřeba přistoupit k pomoci.
Vztahy jsou i tělesné. Budu-li si myslet, že když se zavřu do kláštera, stanu se lepším než ti lidi venku, jsem totální debil plný naduté pýchy. Bábovka, která je uškvařená. Přílišný důraz na "duchovnost" mě akorát vysušil.
Co bych to byl za člověka, kdybych lidi, kteří jsou jemným předivem vztahů doslovně "mým životem", nechal kdesi daleko? Ať se vyrovnají s tím, že jsem duchovní borec a já na ně seru. Co by to bylo za život? Co by to bylo za Boha, který by toto měl chtít? To by nebyl Bůh, jen bůh - našich pomalých a děsivých představ, touhy kontrolovat všechno a všechny.
K mé osobě přeci patří ti, které miluju. Nemůžu je vyškrtat do nicoty. Oni mají být přivtěleni ještě pevněji k tomu, co dělám a k čemu mě Bůh povolal. Jsem-li kněz, nechť jsou neoddělitelnou součástí mého kněžství. Nemůžu je přeci vyhodit.
Taková ta ujetá představa, že křesťanství je náboženství toho, co se stane s člověkem po smrti, je úplně lichá. Jde totiž primárně o to, co se stane teď - za vteřinu, minutu, hodinu, tento den, tuto noc. O to jde. O tom něco napsali už církevní otcové.
Mám-li léčit své rány tady v této časoprostorové pouti, musím do této léčby zahrnout a přijmout i ty, kteří mě milují a které já miluju. Bez toho to totiž nepůjde. Neexistuje žádná abstraktní láska, po které můžu mysticky prahnout. Když jako muž nedokážu milovat ženu a přesto si budu myslet, že hledám cosi vyššího, tak jsem jen takový ten Zlatoslav Lockhart z Harryho Pottera - všude se chlubím tím, jaký jsem borec, ale přitom jsem lhář a nabubřelost sama.
Jsem přesvědčený o tom, že pravá teologie se nedělá bez konkrétní lásky a nedělá se bez těla. Pravá teologie se nedělá ani bez světa. Pravá teologie si ani neříká teologie, ale říká si prostě "cesta", "život", "pouť".
Bůh není žádný ničitel a ani nerudný dědek na obláčku. Je Věčný Oheň, který, jak říká jeden otec, září nesčetně více, než tisíce a tisíce Sluncí. Taková spalující zář je jednoduše podivuhodná a tajemná. To světlo je světlem lásky. Láska sama o sobě nikomu nemůže ublížit. Ale co se stane, odmítnu-li milovat a nakonec budu vystaven tomu, co je láska absolutní, Nepředstavitelnost sama, láska milující tak, že pro ni nic není nemožné?
Proto nechci v životě hledat ospravedlnění toho, co jsem udělal anebo neudělal. Taková ospravedlnění jsou spíše přítěží a závaží na mé duši. Raději si musím říci: "Kdo jsem já?" A potom jen těžko obviním druhého. Lehko se to říká, těžce uvádí ve skutek. Ale zkusme a zkoušejme to.
Z tichého a pokorného života se jistě rodí velká láska. A v takové lásce člověk uzří Nestvořené energie Boha již v tomto životě. Jsem o tom přesvědčen. Víte, jak je někdo udivený, když pro něj něco uděláte, potěšíte ho, a nic po něm nechcete?