Pusť to z rukou

Před dnešní kontemplací, která byla spíše rozhovorem v pokoji, se mě někdo ptal, co je to dobro. No, myslím, že dobro je bytí v plnosti takovým způsobem, že nic neschází. Když pak člověk chce dát takové dobro, takovou plnost druhému, je to zázrak, kterému se říká láska.
Jasně, někdy není v našich silách dát ani kousíček plnosti. Ale upřímná přání této plnosti pro druhého nejsou o nic menší láskou, pokud jsou upřímná a skutečná.
To, co nám brání v uskutečňování této lásky, která nehledí na sebe, ale na druhého, a která opravdově nesobecky přeje, je hněv.
A hněv přichází proto, říká starec Josef Vatopedský, že naší zapšklé samolibosti se do cesty dostávají překážky.
Je jasné, že člověk se často hněvá. Život je pořád nějaká překážka. A když jsme samolibí, a že fakt jsme, tak hněv narůstá do obrovských výšin. Až však naroste tak vysoko, že se dotkne nebe, tak se sám spálí. Tak nějak bych to viděl. Buď se spálíme o nebeské království "nahoře", nebo tady "dole", mezi nejposlednějšími lidmi, kteří nás popálí svým pohledem chudáka, aby se dotkli našeho srdce. A nebo se nebudeme pálit a sestoupíme ze své samolibosti dolů. V ten moment se veškeré překážky rozplynou. Ony tam někde zůstanou, ale pro nás ztratí význam. Najednou bude jedno, že prohrajeme, jsme poslední, nebo na nás někdo plive a hází špínu. Není to náš boj. Pusťme to z rukou. Pusť to z rukou.
Tehdy začneme zakoušet, že nebeské království je skutečně mezi námi. Uvidíme, že dobro a láska nejsou jen nic neříkající pojmy, ale hmatatelná realita. Tak přichází čerstvý vzduch...