Posvátný prezident?

21.01.2023

Probíhající kampaň II. kola volby prezidenta ČR nám, zdá se, odkrývá pokřivený charakter našeho národa. Jako kdyby to bylo tak, že obecně nemáme morální a racionální páteř, nebo trpíme nějakou skoliózou ducha. Zdá se to tak, ale neztrácím naději.
Fotografie a video, ve kterém se Andrej Babiš dojímá nad chozením do kostela k Jezulátku, mnou ale doslova pohnulo. Pomyslnou "korunu" tomu pak dodává Babiš stojící před svatováclavskou korunou. Snad touží po tom, aby si ji mohl nasadit na hlavu. Prezident ale není král a ani císař a tak podobné přemítání patří spíše do legend (podle jedné si korunu nasadil R. Heydrich).
Babiš ve videu ukazuje, že "má modlitbu a olej". Stejně tak má Jezulátko "pro štěstí". Co na to říct? Zkrátím to.
Babišova kampaň nabrala absurdní směr a stalo se z ní dadaistické dílo (pokud tím už nebylo dřív). Tvrdí se, že ČR je jednou z nejvíce ateistických zemí. Babišovo video a fotografie mě však ubezpečují o tom, že to s námi ještě není "tak hrozné". Originální Pražské Jezulátko je předmětem lidové zbožnosti od 16./17. století. Pojí se s mnoha zázraky. Lidé se po dlouhá staletí před touto soškou modlí, děkují a prosí Boha.
Učinit z Jezulátka předmět politického marketingu je výrazem studeného srdce a nestydatosti. Je to degradování Jezulátka do podoby nějakého magického amuletu, který téměř na povel vyrobí svému nositeli štěstí a úspěch. Pro Babiše mám v tomhle ohledu smutnou zprávu: tak to ale s Bohem nefunguje. Boha nelze manipulovat. A křesťanství nestojí na magii.
Co závěrem? Babiš velice hezky říká, že "před Pánem Bohem jsme si všichni rovni, a do kostela přece mají přístup i vrazi, aby mohli prosit o odpuštění". Co se tím chce říct? Že snad v "obyčejném světě" si rovni nejsme? Nejspíše je to tak, že jsme, ale někteří si jsou tzv. "rovnější". A kostel? Jasně, může tam přijít každý. Ale samotné chození do kostela nikoho nespasí a ani to z něj neudělá lepšího člověka. Modlitba, kterou má Babiš ve videu na papíře, má být hlavně v srdci. Tam je také náš kostel, který si nosíme všude sebou. Prosit o odpuštění musí člověk Boha a ne kostel.
Nechci posvátného prezidenta, ani obchodníka s posvátnem. Chci prezidenta, který nemá na hlavě korunu a který má vědomí toho, že je nedokonalý a že ve svém životě leccos zmastil, ale dokáže se k tomu přiznat a poprosit o odpuštění. A kdo jsme my, abychom neodpustili?
Podobenství o farizeovi a celníkovi z Lukášova evangelia:
"Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a takto se modlil v sobě: Bože, děkuji Ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nespravedliví, cizoložníci, nebo i tento celník. Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všeho, co mám. Celník však stál zdaleka a ani vzhlédnout k nebi, ale bil se v prsa a říkal: Bože, buď milostiv mně hříšnému!"