Pokud jít do nebe, tak teď

Říká se, že kdo chce psa bít, hůl si najde. Tož, kdo chce k Bohu jít, cestu si najde. Kdo chce být v radosti a pokoji, ten do něj vstoupí. Pokud kdokoli chce, musí to udělat teď. To je jediný čas, kdy to lze učinit. Je jedno, jak moc už je člověk znavený. Je jedno, jak moc zatížení jsme. Je jedno, že se vidíme jako špatní a hříšní. Na co to odkládat? Pokud jít do nebe, tak teď. Už teď a tady. S vědomím, že to není nic jednorázového, ale obrovská pouť a dynamický proces. To je theosis. Ne nějaké kecy sluníčkových kazatelů zaručujících spasení na počkání. Ale skutečné vrůstání do Boha je dobrodružství cesty, po které se nejde nejlíp. Ale máme jistotu, že i když si rozbijeme hubu, Bůh nás ovlaží a posilní. Že i když padneme, stále jsme na cestě k dobru. Nakolik můžeme, konejme dobro okolo sebe. Někdy buďme snad i razantní. A pokud ublížíme, nepokračujeme v ubližování, ale v cestě ke zdroji lásky. A na té cestě přiberme i toho, komu jsme ublížili. Nechce-li jít s námi, nesme jej ve svém srdci s modlitbou. Místo hole k bití mějme něžné pohlazení. A když to nejde slovem a fyzicky, tak alespoň v srdci. To vše je dobré.