Poezie vidění

Přichází velikonoční triduum, píše se rok 2021, píše se doba covidová. Tato doba je vším možným, jen ne dobou krásy, která již nespasí svět a Dostojevskij pláče. A pláčeme všichni. Dobu již neprožíváme, ale prostě v ní trčíme. Všiml jsem si, jak tato doba nejen ztratila smysl pro krásu, ale zejména nám ukazuje čísla, data a technickou mluvu. Dohází k uloupení poezie, poésis kreativní, toho, co člověku umožňuje nejen psát básničky, ale být tvořivým a radostným. 

Kdysi jsem řekl, že již nebudu psát poezii. První básnickou sbírku jsem vydal v roce 2013 a druhá snad vyjde v roce 2021, chystám ji s mým kamarádem Richardem Maršákem. Bude to má poslední básnická sbírka. A je to tak dobře. 

Když se člověk kouká zpětně na ta slova, verše, na to, co napsal, připadá si občas trapně. Je to asi takové, jako když hodnotíte své vlastní osobní chyby s časovým rozestupem několika let, najednou se zdají tehdejší neviditelná řešení zcela jasná a hlavně, ve světle tohoto "jasna", se zdají i samotné problémy téměř malicherné, někdy až neexistující. A stejně tak je to s mojí poezií.

Kdysi jsem řekl, že již žádnou báseň neutvořím. Zdá se mi, že zatímco já již neutvářím básně, proniká jistý smysl básnění do mých textů (někdy i do těch odborných). Není to proto, že by se utváření mých textů zmítalo v neuchopitelném balastu slov, snažím se vždy být jasný. Myslím, že je to proto, že právě to, co je poetické, dokáže mnohdy daleko lépe vystihnout i velké pravdy. Technicistní a sešněrovaná mluva, která bude logicky jasná, nemusí vůbec dorazit k tomu, co je podstatné. Samotná logická správnost nemusí znamenat pravdu a už vůbec ne opravdovost, tj. skutečnost. Jak dalece bývají mnohdy všechny možné teorie vzdáleny od světa, jak neosobní jsou logické výroky?!

S přicházejícím významným velikonočním ponořením asi nezačnu psát básně, to ať dělají jiní. Asi ani nezačnu propadat ještě větší skepsi, to nedělejme nikdo. Ani nezačnu vidět svět zjevně jako svatou změnu, od toho máme církevní i světské papaláše. Co ale začnu dělat, to je poésis samotného vidění. Ať už totiž koukáme jen tak z okna anebo na scholastickou filosofii, či jen tak na poletující ptáčky ve stínu, vždy jde o to, abychom svůj pohled utvářeli již jako poésis - jako poezii vidění. Svatá změna papalášů vždy slibuje nějakou převratnou myšlenku, revoluci v řádu Božího stvoření. Jak naivní tato svatá změna je, když pomyslíme, že Boží stvoření je dokonalé samo v sobě, a že zmatek, který ve společnosti a v našich životech je, není výsledkem špatného Božího stvoření, ale je výsledkem zmatku v nás samotných. Problém není ve světě, ale v nás a v našem přijímání světa.

Poezie vidění zde tak znamená neustále proměňující proud pohledů, kterými zkoumáme své nitro a nacházíme v něm vnější svět, tj. ptáčky, scholastickou filosofii, koukání z okna aj. Jde o to, abychom onen způsob, vůbec to, jak se díváme na svět v sobě, neustále proměňovali v poetiku, v poésis, aby se samo již jdoucí vidění stalo poezií.

A jak má taková poezie vidění vypadat? Když Bůh vyvede Abrahama ven, říká mu, ať pohlédne na nebe a spočítá na něm hvězdy (Gn 15,5nn). Stejně tak je to s poezií vidění. Když hledíme na něco, co nás dokáže upoutat, co láká naši pozornost, ale mnoho o tom nevíme - hvězdy na nebi nedokážeme spočítat - vlastně je ani nevidíme, i když na ně koukáme. Poezie vidění znamená důvěru v dobrotivost světa, totiž že to, že se vůbec smíme dívat, to je již tak obrovským darem, že samotný pohled je pak radostnou odpovědí na tajemství světa. Pohled, který děkuje a důvěřuje, současně zkoumá a klade si otázky (jak spočítám hvězdy svým pohledem?). V poezii vidění se má zrcadlit svět v tom, co je krásné a dobré, aby to bylo Jednotné ve světě, ale i v nás, v tom proudu pohledů, neboť nejde o jednorázový pohled, jako když se v nějakém špatném filmu schyluje k akční scéně. Poezie vidění je pohledem na hvězdné nebe, na kterém je i to, co nevidíme, co teprve uzříme.

...a taková krása v nás pak spasí svět.