Ovázání ran

Proč se navzájem zraňujeme? Přítel zradí přítele, manžel manželku, kdekdo své svědomí, a člověk obecně často Boha. Svět, ve kterém žijeme, si libuje ve lži a manipulaci. To proto, abychom byli "úspěšní". Ale co to je za úspěch, který je vystavěn na lži? Dovedete si představit postavit na lži např. manželství? Lásku? To je fraška.
Ale děje se to. Náš každodenní život nás ubezpečuje o tom, že lidi jsou prostě svině a nedá se jim věřit. Tak se rodí nedůvěra a z té se pak časem stává paranoia - člověk si pak myslí, že mu chce každý ublížit.
Jak smutné je zažít přímo v církvi špinavé praktiky - hrabání peněz, držení se teplých míst, pomlouvání a nenávist. Jakou vizitku pak církev dává těm, o kterých říká, že jsou nevěřící? Vždyť musíme všichni vypadat jako šašci.
Myslím, že dnešní svět už nepotřebuje více evangelia ve smyslu hlásání slov. Dnešní svět je přecpaný k prasknutí slovy. Nikdo na ně není zvědavý. Protestantský důraz položený pouze na Bibli nesdílím z několika důvodů, ale ten, který chci zmínit teď, to je ten, že Biblí lze umlátit každého. Najdete tam tisíce argumentů pro a proti něčemu. Lze ji použít k odsouzení nějaké skupiny lidí, ospravedlnění války, ale taky k vybudování neprůstřelné bariéry, za kterou se schováte a každého umlátíte perfektní znalostí písmenek a řádků. Není od věci tady připomenout, že tohle je oblíbená praktika sektářů.
Dnešní svět už má dost všemožného obsahu. Informace se konzumují stejně jako fastfood. A stejně jako z toho fastfoodu, tak i z informací je člověk nakonec "otráven". Co si pouštíme do sebe, s tím musíme žít a když je toho nakonec tolik, že tam skoro nic jiného nemáme, zblázníme se z toho. Člověk, který neustále sleduje televizní zprávy o tom, jak je všechno špatné a negativní, se z toho nakonec složí a uzoufá se k duchovní smrti.
Dnešní svět potřebuje hlavně tiché léčení, jemné ovázání ran - a ne nějaké abstraktní - jako teorie - ale jako zcela přítomné v konkrétních situacích lidí, které máte okolo sebe. Dnešní svět to jsou konkrétní lidi z vašeho okolí. A každého něco trápí. Většinou se to skrývá za jiné věci, ale tam někde hluboko uvnitř jsme všichni takoví nakřáplí.
V Bílých Karpatech je spousta krásných míst. Jedni přátelé si tam uprostřed lesa staví malou kapličku. Je tam ticho, tak hluboké a současně tak hlasité. Přes louky a oblohu k člověku promluví neproniknutelný okamžik pokoje. On tu nějak zůstává a pořád je, je neproniknutelný, protože je zcela pevný, ale současně je průzračně čistý, jako voda ve studánce.
Dnešní člověk potřebuje ovázat rány. Ovázání ran je léčbou veškerých kořenů zla v tomto světě. Je to začátek terapie všech a všeho. Člověk je neoddělitelný od ostatního stvoření. Nelze si myslet, že jsme cosi extra a přitom být lhostejní k tomu, v čem a kde žijeme.
K ovázání ran není potřeba žádné plnění církevních požadavků. Když se podíváme na starokřesťanské pouštní otce, poustevníky a lidi, kteří stáli v upřímnosti na své cestě, tak vidíme, že ti lidé mnohdy neměli přístup k ničemu, čím může církev disponovat. Do chrámu se nedostali, svátosti byly nedostupné. Žili na poušti. My žijeme podobně, žijeme na poušti lhostejnosti.
Ovázání ran se počíná v otevření se tichu. Tak se dá průchod proměně pouště v oázu. Klid, mír, pokoj. To všechno přichází v tichu. Jako stavba maličkaté kapličky. Sem tam něco zarachotí, ale sestoupí-li člověk do ticha svého srdce, nalezne tam tak obrovský a nevyslovitelný pokoj, že z radosti bude plakat.
Ovázat rány znamená nechat do srdce vtéct balzám nestvořených energií. To je onen dotyk Boží, to je nikoli přikrytí ran, aby mohly mokvat, ale to je jejich vypálení skrze srdce. Ono je branou k opravdovosti.
Není potřeba pojmenovávat, je potřeba spočinout. V tichu, v pokoře, v neočekávání, nakonec v radosti. Odevzdat své problémy, starosti, ale i vděčnost, vše přinést na oltář nekonečnosti. Ovázání ran nastane v okamžiku boholidství. Když zakusíme, že Bůh je zcela přítomen v nás, v tom, jak jsme lidmi, nebo lépe - v tom, jak jsem já člověkem - že se nemusím vidět jako zkažený, ale že se mám vidět jakožto zraněný a uzdravovaný. Všichni jsme.
Okamžik boholidství je přicházející neviditelné světlo. To světlo tryská zevnitř, jak je zbožšťováno vše lidské a nakonec se přelévá do stvoření, má kosmologický rozměr.
Nechat si ovázat rány je přijetí sebe i druhých, je to začátek péče o svět, o stvoření. V naději, že Bůh nenechá padnout, co přijal.