Odevzdat se tajemství
04.12.2022
Je noc před nedělí. Z pootevřeného okna slyším pohyb větru na ulici. Jsou to ladné pohyby. Do toho něco smrdí. Alespoň tak se to zdá. Cítím smrad. Tak to bývá. Nejdříve cítíme smrad. Nakonec zjistíme, že to není smrad z venčí, ale že to je smrad, který si pěstujeme ve svém hermeticky uzavřeném "království". Netrvá to dlouho a do místnosti začne proudit čerstvý vzduch. Přináší vůni jemného ticha.
Občas do toho cinkne odlesk minulosti. A tu zase myslím na budoucnost.
Jsme cloumáni jako ve větru minulostí, která nás svazuje a činí z nás své otroky, protože nám připíná okovy závazků, které z ní, jako chapadla antické příšery, vylézají a omotávají nás. Minulost nás chce stáhnout pod hladinu, abychom se zadusili a neviděli nebe.
Zato budoucnost se zdá jako tornádo. Zpřehází urovnáné myšlenky a vzbudí obavy. Hlavně se začneme bát toho, co všechno se může stát. Jestli minulost připíná okovy, tak budoucnost z nás činí nerozhodné oslíky slintající nad několika kupkami sena. Tak dlouho se budeme obávat vybrat si jednu z nich, až chcípneme hladem anebo stresem.
V modlitbě se nořím do radosti. Ani nevím, jak to přišlo. Myslí mi probleskla spousta okamžiků z dětství a několik scénářů z budoucnosti. Utrpení i štěstí. Všechno to pouštím, díky Bohu. Na ničem z toho nezáleží.
Nakonec si asi více vrásek děláme kvůli budoucnosti. Minulost snáze přijmeme, protože si ji můžeme upravit podle sebe a přesvědčit nejen druhé, ale hlavně sebe sama o tom, že některé věci se staly úplně jinak. O tom nás ubezpečuje například politika, ale i náš vlastní život. To, čeho se více bojíme, o co máme strach, to je nejistá budoucnost. Přemýšlíme, kde budeme zítra, co budeme vařit, nebo jestli půjdeme na oběd. Přemýšlíme, co bude v našem zaměstnání jiné, jestli nás už konečně povýší. A když nás pak povýší, budeme se strachovat, aby nám někdo to naše nové místo nevyfoukl. A když nám ho nikdo nevyfoukne, začneme si myslet, že si zasloužíme přeci to místo, co má šéf. A když se staneme šéfem, budeme čekat, kdy nás za to někdo ocení. Mezi tím se bude střídat jaro a my už budeme čekat, co přinese příští zima.
Žít v budoucnosti dost dobře nejde, protože to nebude náš život, ale život v zajetí strachu a obav.
Co dělat? V té mojí modlitbě jsem byl najednou naplněný štěstím z toho, že nic nemusím mít. Že jsem šťastný za to, že jsem a mohu děkovat. Jen tak. Odevzdal jsem všechno v radosti tajemství. Tomu, co je nepojmenovatelné, neproniknutelné a hlavně nemanipulovatelné. A tak jsem v té chvíli nalezl skutečný pokoj. Jakoby vyrazil ze srdce plamen, který nebyl můj, ale byl tam vložený. Jo, něco takového, ale blbě se o tom píše.
Zkrátka nestrachovat se o to, co bude. Bůh má s námi plány, které jsou nám odkrývány tak, abychom je pochopili. Často je to jak pro debily a hlupáčky. A jsem za to rád. Často je řešením nemít na všechno nějaký názor a nevědět všechno. Netvářit se svatě a důležitě. Nejen proto, že nikdo svatý a důležitý není, ale také proto, že vás to osvobodí. Nic nemusíte a můžete všechno. Buďte tam, kde jste. Posunete se automaticky, i kdyby to mělo znamenat setrvání. To není jen trpělivost, ale také radost z přítomnosti.
Odevzdat se tajemství znamená být rád za to, že z rukou pouštím obavy o to, co bude a přijímám to, co bylo. To není rezignace, ale možnost spatřit Boha, jak píše náš život spolu s námi.
