Očištění temně zářící rosou

Za temné noci, plné až po okraj Božího mlčení, vstupuje duše do chladné řeky. Cílem není přebrodit řeku, ale omýt se. Teprve v procesu tekoucí řeky se všechno proměňuje. Stejně, jako se proměňuje řeka v každé vteřině, stejně tak se proměňuje i duše, když je ozářena temným světlem. To, co se jeví neměnné, se oddává změně v hlubinách. Taková změna však není zhroucením identity, ale naopak jejím naplněním. To, kým jsem, jako člověk, jako osoba, to se dokonává až v proudu řeky naplněné temným světlem. Tehdy se divoká a rozbouřená řeka mění spolu se mnou v tiše bublající horský potůček, v rajskou bystřinu tolik jasnou, jako je lesk zřítelnice oka, které spatřilo záblesk věčného světla. Je to posvěcující dění plné paradoxů, plné temného světla. Oslepující a darující vidění sloužící k tomu, abych nalezl pokoj v očištění temně zářící rosou, z níž sou utkány jemně tekoucí potůčky. Do nich je potřeba vcházet, do nich je potřeba se nořit, v nich je potřeba se omýt. Jedině tak dojdeme skutečného pokoje, který znamená celistvost člověka - naplnění jednoty těla, duše i ducha.