O temné noci (Měsíc je planeta a taky Slunce)

18.12.2022

Prohlásil Andrej Babiš, toho času kandidát na prezidenta ČR, v diskuzi se žáky jakési základní školy. Tož, nikdy by mě nenapadlo, že budu psát text o něčem politickém. Na druhou stranu, je skutečně mimořádně vtipné, že se "politickým" tématem může stát i povídání o planetách sluneční soustavy...
Nakonec ale moje texty jsou snad vždy něco víc než jen žvatlání, tak i toto téma mě inspirovalo cosi napsat.
Ale jo, proč ne, že? Ještě před nějakou dobou jsme mezi planety počítali i Pluto a teď už tam není. Možná se zdá, že je to jen záležitost nějaké dohody vědecké komunity. A možná, že i je. Ale Měsíc je spíše satelit a Sluníčko je hvězda. K planetám to má fakt daleko.
Vzdáleně to připomíná ten vtip, jak se ptá jeden policajt druhého, jestli neví, jak daleko je Měsíc a ten odpovídá, že ne, že neví, asi hodně, a proč to potřebuje vědět. No a ten první odpoví, že má jet na měsíc na školení, tak se o to zajímá...
Stejně jako není účelem dělat si srandu z policistů, nemělo by být ani účelem tropit si žerty z politických představitelů.
Mně to celé inspirovalo zamyslet se nad tím, jak Měsíc a Sluníčko vůbec určují náš život.
Měsíc je po staletí inspirací umělců. Básníci o bájné Luně, původně řecké bohyni, nabásnili tolik, že by se z toho dalo postavit cestu na onen Měsíc. Je zajímavé, že Luna je viděna i jako ta, která dává světlo. To je zvláštní, protože Měsíc pozorujeme zpravidla v noci. A v noci je prostě a jednoduše tma. Tahle zvláštní analogie tmy a světla, antagonismus nesmiřitelných "pólů", můžeme nahlédnout také jinak.
Měsíc je vlastně taková velká metaforická lucerna zavěšená na noční obloze. Jestli jste někdy byly za hluboké noci v lese, kde je tma, že by ji šlo rozkrojit, pak víte, že Měsíc skutečně svítí. V měsíčním svitu se dá bezpečně kráčet a dojít do cíle. To je paradox noci. A v temných nocích našeho života to není jinak. Vše je zabaleno temnotou a zdá se, že z ní není východisko. Žádné světlo, žádný Bůh. Jen my a nicota. Ticho. Tma. Samota. Ale když dáme prostor temné noci a přijmeme ji za svou, pak se na nebi roztrhne opona a kdosi tam zavěsí Měsíc. Na temnou lesní cestičku bude vrženo světlo. Nikdo netvrdí, že to bude světlo denního sluníčka, ale spíše to bude odraz skutečného světla. V tom světle bude však přítomno cosi tajemného. Něco, co samo žije a co svítí i v temnotě. Po té úzké cestičce se máme vydat a důvěřovat měsíčnímu svitu.
Dříve, než přijde svítání, je zde temnota, utrpení mlhavé dálky, která nemluví a spíše mlčí. Občas prosvítí tím tajuplným světlem i mlhy, které se zvedají na zapomenutých loukách. To proto, abychom spatřili, jak je krásná rosa, která se dotýká země, i když je v ní odraz nebe. To je podstatné pro náš život.
Dotknout se země neznamená být méněcennými. Dotknout se země znamená být celými. Uvidět nebe na zemi je předzvěstí kokrhání kohouta. V Galileji, ale i na moravské vesničce. A pak to přijde.
Slunce se prodere skrze horizont a pokryje naprosto všechno leskem slávy. Rosa se promění v radost země. Na zemi zazáří nebe. A my zjistíme, že tady bylo i v té temné noci. Celou dobu tady s námi bylo. V tichosti a skrytosti. V poníženosti a tichu temné noci.