O pusté cestě

Ó, Bože, jak jsme divní. To není nadávka. Jak jsme divní, když jsme zranění. Zranění tam někde uvnitř, uvnitř svého Já, ve kterém již není dost prostoru pro Ty, neznáme žádné Ty, protože samo Já je slepé, duchovně slepé. A tak není nadávka, když říkám, že jsme divní, Bože. 

Jak by se nám chtělo křičet, řvát, ale ani to nejde. Uzavřenost působí, že jsme jen dunící zvon, který nevydává žádný zvuk, ale v sobě hrčí a duní, až se z toho sám posere. Tak je to.

Zhroutí se veškerý centralismus směřování, směřujíc k sobě a nikam jinam, tam vede. Středem světa je člověk ve své nahé bolesti. Bolest nepřestává a rozprostírá se všude. Vidíme ji pak tam, kam pohlédneme, lhostejno, zda ven z okna, na Druhého, do sebe, do vzpomínek, pocitů, do knih, k našim tužbám,.... všude nalézáme jen bolest. Protože jsme zranění. 

Celý svět jako by se obrátil nikoli proti nám, ale celý svět jako by se stal místem bolesti. To už jsme jen u sebe, Já neexistuje ve své důstojnosti, ustoupilo. Slepí, hluší, nevidíme a neslyšíme, že zraňujeme všechny a vše. Co jiného také můžeme vydat ven? Když jsme přeplněni sžírající zlobou. Zlo vydá vždy jen zlo. A bolest je zlá, ona se raduje z našeho provinění, raduje se z toho, jak duníme, jak se i my samotní dobrovolně zraňujeme a prohlubujeme své rány - a jak je působíme Druhému - v neznalosti skutečného Ty, které je tak mimo dosah. 

V bolesti není východiska, je to hledání jen v centralismu zhrouceného zvonu, jehož dunění nikdo neslyšel, slyšet byl jen nářek těch, kterým jsme takto ublížili. Ztrácíme se v sobě. Ale vlastně již se není ani kde ztratit, ono "v sobě" pominulo, bolavé místo, jímž prostoupila peprná bolest, zahnalo naši personalitu a tak se ztrácíme v nicotném zbytku dunění mlhavého zvonu, které neohlašuje lásku, ale žal, smutek, trýzeň a působí jen vlny utrpení Druhému. Taková akustika bolesti je způsobena divností našeho počínaní, když jsme hluboce zraněni, zasaženi. A nemůžeme z toho ven. Není jak uniknout.

Jsme uvrženi na pustou cestu. Zvon, který jen duněl, nemaje lásku, ale pouze zraněné srdce (srdce zvonu, ale i to naše), se posral, když spatřil sám sebe. A tak, jako žebrák, klopýtáme po cestě plné bahna. Cesta je to pustá, jaká jiná by měla být?

Jsme divní, že jsme na té pusté cestě nezapomněli kráčet. Nějak se stále posouváme kupředu, i když to nikam nevede. Stejně jako panující bolest, která rozedřela dunící sebe-zmaření, tak i bahno je všude. Jsme špinaví. Kdykoli na cestě potkáme jiný zvon, srazíme se, protože jsme současně i slepí. Ale dunění se odehrává jen v nás, nárazem ubližujeme Druhému. A tak roznášíme i bahno.

Ó, Bože, co je to za cestu, na které putují tyto zablácené zvony, co je to za vnitřní kakofonie akustické bolesti. Je to jako pohled na malátné divadlo. Až na to, že se v těch zvonech poznáváme. Ten prostor pro Ty našeho Já již v bolesti neexistuje. Dunění, pouhá zoufalost rezonuje.

Pustá cesta je přímá a stále stejná. Když se po ní klopýtá, jeví se však jako bludiště, na dlouhé cestě se zdá, že na tom místě jsme už byli. Že to místo již důvěrně známe, že jsme tam snad po druhé! Není to proto, že by cesta byla zamotaná, i když v jistém smyslu, díky bahnu, skutečným bludištěm je. Je to spíše proto, že jsme natolik zranění, že jen přešlapujeme na místě. Ve své bolesti, v agonii, ve které sotva zvládneme pohnout tím, co "zůstává", nevnímáme, že se neposunujeme, jen tak postáváme, přešlapujeme. 

Ty další zvony okolo jsou přeludy, ve skutečnosti není žádných dalších zvonů na té cestě. Tam stojí a přešlapuje jen jeden zvon. To je ten náš, ten nejvíce zraněný a zablácený. Stojíme tam jen my, jen ten pozůstatek Já.