Noéma lásky

Ano, je to tak prosté. 
Bůh přijímá každý výdech a nádech, každý vzdech i povzdech, radost i smutek.
Slzy. I slzy Bůh přijímá. Slzy radosti. Slzy smutku. Slzy naše i cizí.
I to nejmenší v nás se před Bohem stává velkým, když se rozhodneme to nést. A to bývá nejtěžší.

Chce se nám křičet, řvát, nějak to ze sebe dostat, když v sobě odhalujeme stíny, ale ono to nejde. Stín přitahuje tmu a ve tmě není vidět.
Tak není vidět ani stín samotný.
Časem je vše ponořeno ve tmách a my již ani nevíme, proč pláčeme.
Ani nevíme, jak bolestivé bylo to, co jsme nemohli unést.

Ve tmách se oddáváme pomalému pohybu.
Vše mlčí.
Ale v tom šíleném tichu zasvitne světélko.
To světlo lehce cinkne o naší temnotou přikrytou duši.
A tu se v ní počne rodit ozvěna světélka.
Světlo se odráží a byť je malinkaté, rezonuje a na cosi připravuje.
Čím více se rozeznívá v duši světélko, tím více srdce touží po tom světle.
Temnota v duši ustupuje a tužba po světle se naplňuje v otevření brány do našeho nitra.
Na samotném dnu duše je to nejmenší v nás skryto.
Byť se bojíme nahlédnout, světélko nás vede k otevření.
Se skřípotem se rozevírá duše, zasažená temnotou a prachem, ale stále touží.
Když je to nejmenší v nás bolestivě ozářeno světlem, bojíme se.
To světlo pálí a odkrývá kdysi stinné kouty naší zohavené duše.
To světlo ukazuje pravdy o naší hříšnosti a o tom, co je v nás nejmenší.
Ukazuje nám to, čeho se bojíme.
Ukazuje nám, že se bojíme sebe před sebou a před Bohem.
Čím více proudí světlo do duše, tím méně je temnoty.
Temnota ustupuje a opouští zraněnou duši.
Strach polevuje a my jsme naplňováni radostí ze světla.
Světlo hojí rány, pozvedá duši k nebeským výšinám a živí ji pravdou po nepochopitelném Bohu.
Tehdy světlem prolitá duše počne prolévat slzy.
A tyto slzy přijímá Bůh.
Ve světelném záblesku se slzy mění v očistný olej, který ochraňuje kající se duši.

V člověku prosvětleném, toužícím po Bohu, očistným olejem slz zkrápěném, se rodí skutečný soucit s veškerým stvořením, se světem a s lidmi v něm. Soucítění není nějaký sentimentální pocit a pociťování, ale je to účastenství na kosmickém dění ve všem a se vším. Je to poznání Božích stop a Božích obrazů. Poznání nevyslovitelné krásy. Z poznání tohoto nevyslovitelného účastenství vzniká milosrdenství, jako akt čisté lásky, které člověka připodobňuje Bohu. Milosrdenství je jedinou možnou odpovědí v nahlížení té nevyslovitelné krásy, onoho účastenství, kdy doznáváme, že my nemůžeme a nemáme přinést žádnou oběť, ale musíme obětovat své ego, svoji pýchu a své představy. 

Kristus po nás chce milosrdenství a nikoli oběť.
Milosrdenství ke Druhému, ale také ke světu a k sobě.
V milosrdenství k sobě pak poznání lásky, která je bezpodmínečná a dávno nám je dána.
Tou láskou je Bůh a kdykoli milujeme, připodobňujeme se neomezené lásce Boží.
Milosrdenství v nás tak rozpíná poznání Božího obrazu a touhu po nevyčerpatelném prameni.
Milosrdenství v nás ale také napájí duši tímto pramenem a uschopňuje nás k milování. 

Bože, jak nevyslovitelný a nepopsatelný jsi Ty, stejně tak je jako čirá hladina noéma lásky.
Do ní se noříme a nedohlédneme konce, když Ty jsi hladina i hlubina.
Ty jsi Alfa i Omega.
V lásce tvoříš vše nové.
A je to tak prosté, že Ty miluješ tak neskonale nekonečnou láskou, že my můžeme jen říci:
"Tady jsem, dávám ti mé srdce, staniž se vůle Tvá, nikoliv má."
A to je noéma lásky!
Nikoli naše zájmy, naše tužby a naše představy, nikoli naše vůle, ale vůle Boží se má stát!