Něžná a radostná přítomnost

Je modlitba namáhavá? Není to opruz? Pokud si něco z toho člověk myslí, pak se nemodlí skutečně. Jistě, někdy je těžké se modlit. Někdy se k tomu musíme možná až nutit. Ale modlíš-li se skutečně, pak zakoušíš něžnou radost. Uvnitř tebe to hraje, zpívá, hřeje, všechno je radostné. Skutečná modlitba je radost - ano, tak jednoduše to lze popsat.

Někde jsem četl, že modlitbě často přisuzujeme až jakýsi magický vliv. Jako bychom chtěli Boha vodit za nos. Jen ať nám splní to naše přání, že jo? Neví ale Bůh sám mnohem lépe, co potřebujeme? Třeba to, o čem se domníváme, že je pro nás nejlepší, je ve skutečnosti tím, co by pro nás nebylo vůbec dobré. Proto jde v modlitbě o otevření se a odevzdání.

Vzdejme se našich představ. Položme se do něhy radostné přítomnosti Tajemství. Tam, kde jde o všechno, tam prýští posvěcující radost z každé vteřiny. A to je místo skutečné modlitby.

Jedině ve vzdání se iluzí se původní zdání proměňuje na vidění. Když odevzdáme všechno, co máme a nakonec i sebe sama, uvidíme, že v něžné, jen tak lehce povznášející radostné přítomnosti, ve které je zde ono Tajemství, jde o upřímný přístup. Jak můžeme být někdy tak naivní a myslet si, že naše modlitby jsou u Boha, když my samotní jim nevěnujeme pozornost? Nejdříve je nutné, aby se člověk modlil sám v sobě, aby naslouchal sám sobě a aby byl upřímný v každém okamžiku života. Pokud v klidu a pokoji uchopíme každý okamžik našeho životu, stane se zázrak a něha prostoupí veškerý čas - zoufání nebude, bude radost.

Být opravdový sám k sobě znamená otevřít se Tajemství, které je překvapující a které přichází vždy jinak, než jsme si představovali. Právě v tom je onen "vtip" opravdovosti. Je to předpoklad pro naslouchání Tajemství, pro skutečný dialog.

Dialog něhy se začíná v upřímném naslouchání svému srdci, aby se toto srdce mohlo oddat jinakosti proměňujího času všednosti. Modlitbou se pak stává nejen každý okamžik, ale sám člověk.

Když se člověk pokusí stát se modlitbou, pak nechává působit něžnou Tajemství zpřítomňující radost. A tak se ocitá v čase, který už sice pominul, ale zároveň je zvěstí budoucího věku. Najednou je tady věčnost.

Něžná radostná přítomnost, to je věčnost, ve které se nás dotýká Bůh. Modlitba, do níž se nemusíme nutit a která není opruz, ale nejzákladnější činnost, naděje i útěcha, dar i cesta.