Nehrát si na vážné páprdy

Zkušenost sdílení nás učí o podstatě mystiky. Přestože chce mít každý člověk "něco svého", jak říkal můj děda František, nemusí to znamenat sobectví. Právě to, že mám, mě o to více, o co více mám, zavazuje, abych více druhému dal, více k němu vyšel. Dneska jsem to zakusil v naprosto jednoduchém setkání.
Když jsme se sešli k pravidelné kontemplaci, začalo pršet. Najednou do prostoru vešla žena, která asi hledala úkryt před deštěm. Hned však vycouvala a odcházela pryč. Nedalo mi to a rozběhl jsem se za ní. Našel jsem jí pod malou stříškou, jak se schovává u mlýna. Pozval jsem ji, ať se připojí a ať společně vkročíme do ticha. Šla.
Nemyslím si, že musíme primárně usilovat o obrácení všech lidí na tu nesprávnější cestu, to dělají sekty a náboženství pokrytci. Skutečná mystika je natolik prostá, až se stává životem a život sám se mění v jednoduchost prostou a radostně tichou.
Je jasné, že ta žena se prostě chtěla schovat před deštěm. Moje kecy, jakkoli zbožné anebo duchovní, nemusela vůbec přijímat. I tak se ale účastnila. Ticho je totiž universálním jazykem, nejen ve smyslu universality jakožto obecnosti a srozumitelnosti všem, ale také a zejména ve smyslu Universa, kosmu, všeho, co je, bylo a bude, co z nebytí do bytí povolal ten, který je Neuchopitelný a Nepopsatelný.
Díky tichu přestává záležet na tom, kdo je anebo není věřící, kdo je anebo není připravený, kdo je anebo není chytrý, kdo je anebo není bohatý, kdo je anebo není vážený, kdo je anebo není starý, kdo je anebo není obeznámený s náboženskými systémy...
V tichu již není více rozdílů mezi lidmi. Ticho sjednocuje a jednotu ukazuje ne jako stejnost, ale jako nebeskou harmonii sfér, kdy každá je jiná, ale spolu jim to ladí.
Naladit se na ticho neznamená ucpat si uši, ale poslouchat dýchání světa. Vzít vážně déšť, ptáčky, trávu, zápach a vůně, tělo, pot, vánek i vichr, únavu, kostelní zvony, zářivé barvy života, pestrost okamžiku, kdy nelze vypreparovat pouhé ticho.
Nutné je pochopit, že nikdy nebude situace ideální, nikdy nebudu dost připravený a nikdy nebude ticho takové, jaké bych chtěl. Právě přijetí nedokonalostí nás společně vede k dokonalosti propojující zdánlivě nepropojitelné. Jazyk universa je složitý a prostý současně. Většinou se tvrdí, že tímto jazykem je matematika, ale tímto jazykem je ticho. Pouze v tichu se aktivita soustředí v pasivní dynamiku a spěje k proměně. Ticho v sobě nese potenciál proměňovat.
Nehrát si na vážné páprdy a důstojné znalce je cesta ticha. V čem se vlastně liším od té ženy, kterou jsem zachránil před zmoknutím? Možná toho více vím o kontemplaci, možná toho ona více ví o tom, čemu se věnuje. Ale v tichu zakouším, že nic se nemůže rovnat sestupu do hlubiny okamžiku. Vnímat to, co je, znamená, dát projevení se tomu, co ještě není, ale co zůstává v okamžiku věčného zrodu.
Ticho je lékem.