Ne/konání

Lze vykonat dobro odmítnutím? Jistě, že ano. Život je vrávorání v ne/konání, život je účastenství. Na čem budeme mít naše účastenství my? Na pouhém přežívání anebo na prožívání? Účastenství na časném anebo na věčném?
Serafím Rose říká něco podobného, že totiž v životě můžeme jít dvojí cestou. Buď si zvolíme cestu většinové společnosti, která na nás doléhá a pořád od nás něco vyžaduje, nebo si zvolíme to, po čem touží v posledku každé srdce - Boha.
Na první pohled to může znít možná příliš tvrdě, ale v důsledku se ve výroku Serafíma ukrývá velká moudrost. Společnost, tj. svět se vším svým zájmem o úspěch, pocty, ale nakonec i se svojí zahálkou a užíváním si, pouhým požitkem pro požitek, vede nakonec v sebestředné sebepotvrzování.
Vtip je podle mě v tom, abychom stvořený svět spatřili jakožto naplněný nestvořenými energiemi Boha, který je nad veškeré pojmy a obrazy. Mít účastenství na věčném nemusí znamenat pohrdání světem. Naopak - účastenství na věčnosti se ukazuje jako dynamis. Jde o zdůraznění toho, co je skutečně důležité. Postavit se k životu ne jako k přežívání, ale jako k prožívání, to znamená, umět odmítnout to, co nás vzdaluje, od sebe navzájem, ale i od Boha.
To, co nás naopak činí jednotnými, je zdánlivé mlčení, tichost boholidství. Ježíš v Evangeliu často mlčí, mizí, objevuje se. V jeho nekonání se skrývá tajuplné konání neviditelné očím, ale postihnutelné srdcem, duchovním zřením. To vše je zároveň velmi hmatatelné, není to žádná "duchařina". Tichost Kristova je kosmická píseň, předvěčně znějící. A nakonec zjevující se plně v aktivní pasivitě, v tom, jak toto nepostihnutelné ne/konání (p)osvěcuje všechny a všechno.
Jestli žiji ve světě, nemusím přitakávat všemu, co svět obsahuje, ale mohu umožnit proměňování toho všeho skrze něžnost Kristovy lásky, která, i když mlčí a nekoná, boří hradby zatvrzelosti a činí více než tisíce zázraků, okázalostí a divů.