Naslouchat tichu
02.03.2023
Ve svém životě často mluvím. Jako kněz, začínající učitel na vysoké škole, účastník seminářů, na besedách, s lidmi okolo sebe. Opravdu mluvím často. V posledním asi půlroce jsem si uvědomil, že je sice dobré mluvit, ale ještě lepší je naslouchat. Ve vstupu do postní doby není od věci vypustit ze svého života přílišné mluvení. Sám toho tolik napovídám. Když však umlknu, začnu si všímat toho, že ke mně promlouvá vše okolo. Hovoří mračna, déšť, ruch velkoměsta, politikové, digitální obrazovky, reklamy nabízející zvětšení penisu i vyřešení nedostatku peněz. Za tím vším však hovoří jemně bublajícím tichem proud uzdravující duši. Když dokážeme prostoupit všechny zvuky, uslyšíme nebeský zpěv.
Naslouchat tichu neznamená jen poslouchat ticho, které se zdá být absencí zvuku - nejenomže vždy něco slyšíme (i kdyby to byl tlukot našeho vlastního srdce) - ale znamená to jít hlouběji. Vstoupit do vztahů mezi námi, mezi mým srdcem a srdcem Druhého, do vztahů mezi mnou a stvořením, mezi mnou a hlubinou za tím, čím jsou jednotlivé věci ve světě.
Uměním je naslouchat nesamozřejmosti života. Jak je krásný! Jak je zářivý v každém projevu...
Viděli jste někdy šumící splav? Jak se voda žene a zmítá v přepadu, jak padá a tříští se. Celý tento vodní "kolos" vydává šumící zvuk. Když mu člověk chvíli naslouchá, pronikne za jeho "rušnost". Pronikne do hlubiny pěnící vody. Tam, kde se rušivý zvuk mění v nebeskou harmonii. A stejné je to i se světem. Za ruchem světa se skrývá překrásné šumění andělských křídel. Naslouchat takovému proudění je umění. Avšak umění přístupné komukoli. Základem je naslouchat tichu.
