Napínání vánku

13.09.2020

Nedávno jsem strávil téměř 14 hodin ve vlaku během jednoho dne. Za oknem se míhala krajina a uvnitř se cosi míhalo v nás samotných. Ve vlaku nás bylo dost. Vládla však despotická separace, ač nám ji nikdo nepřikázal! Odloučenost od krajiny za oknem, ze které zůstal jen třepotající se obraz, byla podtržena odloučením od druhého, de-personalizace  na úrovni nikoli osobní. Zde již nešlo o odosobnění, ztrátu vhledu k sobě samému, šlo zde o odosobnění ve smyslu rozepjaté interpersonality, naprostou ztracenost a zkroušenost dia-logického nastavení Já ke Druhému. Jakoby se zhroutila nezpředmětnitelná vazba, ono relatio, která zakoušíme jako epifanii tváře Druhého. Blokace vynořující se v chladu vlakové soupravy nebyla dána uhýbáním pohledů. Danost této blokace pocházela od za-halení tváře. I když každý čuměl do blba (čti: do chytrého telefonu), blbem jsme se stali všichni. Kolektivní blbství se vznášelo i mimo vlak, potkal jsem ho i na nádraží.

Co mě však vytrhlo z napájení kolektivním blbstvím, byl pohled z pootevřeného okénka na nebe. Když jsem zůstal v kupé sám, otevřel jsem okénko a jen tak chvíli zíral na nebe (sice to není chytrý telefon, ale moudrost stvoření). Když vlak zrychlil, pojednou mě zahrnuly prosvětlující paprsky světla, vánek, vůně sena a pole. Dovnitř proudil čerstvý vzduch. Samotná vůně vzduchu přinesla touhu se vznést, pohlédl jsem vzhůru a spatřil jsem, že to již někdo učinil za mě -⁠ a dialogicky jsem se vznesl s ním. Blokáda, která se zdála neproniknutelnou, zbortila se během vteřiny. Na nebi proběhla hmatatelná epifanie, nebeský jezdec napínal vánek, vznášel se nad mojí hlavou a zaháněl kolektivní blbství nejednoznačností pohledu. Druhý se zde dával jako Jinakost napětí, které nemohu kontrolovat, nemohu do něj ani vstoupit, neboť v něm již jsem. Pak zdvojení pohybu prohnulo zmizení. S úžasem jsem se posadil.