Nahoru a dolů? Bez něhy to nejde

Při pohledu na fotografii z Popradu, kterou mi poslali slovenští přátelé, jsem si uvědomil, že v životě putujeme po horské cestičce. Lidé si často naivně myslí, že cíl životní pouti tkví v dosažení vrcholu hory. Omyl! Z vrcholu hory je sice nádherný výhled a také rozhled po krajině pod ní - doslova má člověk tzv. nad-hled - ale čím výše vystoupáme, tím více se vzdalujeme prostotě života v jeho každodenní špinavosti, upocenosti a do zblbnutí opakující se nudě. A ač to možná zní divně, tak v tom je nebezpečí, že člověk svým  vystoupáním nahoru příliš zpychne a sám o sobě si vytvoří svět světelné čistoty. A do té přeci nějaká upocenost lidí, plahočících se pod onou horou, nepatří.

Stejně tak ten, kdo sice dosáhl vrcholu hory, ale hned se obrátil a pádil dolů, aby se svým úspěchem pochlubil těm špinavcům dole, se nechová o moc odlišně od toho, který tam stále stojí a dojímá se nad svojí vlastní dokonalostí. Ten, co se přišel dolů chlubit, je trošku takový Ivánek z Mrazíka. Nepochopil smysl konání dobra jakožto dobra samotného, ale pouze jakožto konání dobra pro nějaký zřejmý cíl - lhostejno, je-li to ospravedlnění sebe sama, proslavení se anebo Ivánkova snaha změnit se zpět na člověka a nemít už tu medvědí hlavu. Ale právě tuto medvědí hlavu, obrazně řečeno, má každý, kdo dosáhl vrcholu hory jen proto, aby se vzápětí vrátil do údolí a tam si prohlížel sám sebe v odrazech druhých, kteří oceňují, jaký je ten horolezec vlastně borec.

Ani ti, kteří celý život zůstávají dole pod horou, na tom nejsou nijak úžasně. Neaktivita je na prd. "Kdo nic nedělá, nic nepokazí". To je sice pravda, ale kdo něco dělá, může počítat s tím, že koná-li něco upřímně a v naději a důvěře v lásku, Bůh jej nenechá konat "na prázdno". Ti, kteří pobývají dole, jsou diváky. Sledují poutníky lopotící se při výstupech. A sem tam zahlédnou i ty, kteří nahoře již zůstávají. Rádi celé to dění komentují a lamentují nad tím, jak oni by to udělali jinak. Ale nedělají nic. Jen žvaní a pomlouvají. Nikdo z nich si nevšiml toho nejdůležitějšího, co mají před sebou. Jsou tak zahledění do hory, že si nepovšimli toho, jak se hora mění, jak na ni padá mlha, jak dozrávají plody stromů okolo ní, jak přichází den a noc,  jak sníh střídá radostná louka - jak vše přirozeně plyne. Místo toho, aby se stali mistry v pozorování přirozenosti, nevyužívají své přirozené dary, které nechávají ležet jen tak ladem.

Načrtl jsem zde tři typy lidí. Takové, kterým je vlastní mít zdánlivý nadhled, až se ztratí v oblacích své pýchy. Další, kterým je vlastní dosažení zdánlivého vrcholu, aby se pak tím chlubili mezi těmi, kteří se tam nikdy nepodívají. A poslední, kteří to celé pozorují, ale vlastně nevidí nic jiného, než pouhou závist a projekce.

Je to opravdu zvláštní, ale nelze nikomu vyčítat, že činí to, či ono. Člověk stejně neposlechne. Každý poslouchá většinově jen to, co vlastně sám chce slyšet. Běda, jak to někdo vidí jinak... Ale - co když to všechno lze učinit ještě jinak? Netvrdím, že jsem nalezl nějaké převratné řešení, ale napadlo mě, že člověk ve vztahu k hoře, jak o ní společně přemýšlíme, musí putovat jedině s něhou.

Jedině ten, kdo svoji pýchu promění v něžný nadhled, pochopí, že potřebuje mít i vhled. A proto si buď pořídí dalekohled a začne zkoumat vztahy mezi lidmi dole detailně anebo si sbalí svých pět švestek a vydá se dolů, aby to stejné, co pozoroval shůry, viděl z jiných úhlů dole, aby si na to, co viděl, mohl sáhnout a porovnat to. Aby poznal, co vidí a aby viděl, co poznává. Mít něžný nadhled znamená mít do věcí vhled, nikoli na ně koukat "z patra" a povýšeně.

Jedině ten, kdo své chlubení promění v něžné vyprávění, pochopí, že může vrchol hory přinést těm, kteří tam z nějakého důvodu nemohou jít (jsou nemocní, staří, nemají nohy atd.). V něžném vyprávění se otočí pořekadlo "když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře", neboť hora může ke každému, vejde-li do něžného vyprávění, ze kterého se stane výprava, doslovné nesení vrcholku hory.

Jedině ten, kdo své závistivé pozorování plné pomluv promění v něžné otevření zraku, pochopí, že skutečným zrakem člověka je srdce. V něžném vidění duchovních věcí srdcem se rozpadají nadávky, pomluvy a strachy na prach. Vše se mění v něžné vidění hory, po které putují všichni a jejíž vrcholek je všude.

Dosáhnout vrcholu znamená přijmout sestoupení do hlubin. S něžností přijat sestoupení do hlubin naší vlastní hory v nás - dolů, do svého srdce.