Nadřazené náboženství

Krátké noční přemítání mě přivedlo k již několikrát opotřebované myšlence nadřazenosti člověka. Nějak více, než kdy před tím, cítím právě teď dějinnou zkušenost, ale i realitu dneška - touha člověka "být cosi více". Než "kdo", nebo "co"? Být více než druhý člověk, být více než příroda, být více než svět, být více, být více, být větší a větší.

Pseudonáboženské totalitní ideologie minulého století, nacismus a komunismus, jsou krásným příkladem vytvoření čehosi "nad". V prvním případě rasové nadřazenosti směřujícím k rase nadlidí a určení těch, kteří jsou podlidmi. V druhém případě nadřazenosti společnosti nad jedincem vrcholící v třídním boji proletariátu proti zkaženému vykořisťovateli. V obou případech se vlastně jedná o náboženskost, avšak pseudo.

Myšlenka učinit z člověka Boha není nic nového. Ať už se vyjádří explicitně, nebo si žije skrytým životem svého významu. Zajímavostí jistě je, že moje oblíbené východní křesťanství má v sobě základní teologii zbožštění (theosis), jde však o něco jiného. V inspiraci Dostojevského myšlení můžeme říct, že je rozdíl mezi tím, zda nám jde o Bohočlověka anebo o člověkoboha. Ten první případ ukazuje na Ježíše Krista. Ale ten druhý případ ukazuje na "nepotřebnost" Boha. Jako by člověk říkal "já si vystačím sám a ještě k tomu se stanu bohem" (s malým "b").

Kdykoli odstraníme Boha ze svého pohledu, nastoupí na jeho místo cosi, co se nám stane takovým bůžkem - atrapou božství. Lhostejno, zda jsou to peníze, práce, postavení anebo věda, ale třeba i charita. Ve skutečnosti nic nemůže nahradit Boha.
Jenomže - a to je to, o čem chci teď hlavně něco napsat - pozoruju dnes okolo sebe tendence "nadřazeného náboženství".
Mnozí kněží, biskupové a preláti proměnili křesťanství na náboženství nadřazenosti, náboženství příkazů a zákazů. Na náboženství, ze kterého se mi dělá špatně. O to více se stydím, že sám jsem knězem.

Nejenomže ti "velcí" pánové jsou přesvědčení o tom, že oni rozhodují, oni uvádějí, oni směřují, oni povolují, oni činí, oni, oni, oni... a bez nich se ani tráva ve větru nepohne. Navíc jsou přesvědčení o nadřazenosti všeho, co hlásají. V jejich pojetí je křesťanství a zvláště církev soudnictvím nad chudákem člověkem. Je to systém soudu a práva. Systém, ve kterém má všechno svoje kartičky a paragrafy. Vše je úhledně sepsáno a uzákoněno. Nad vším bdí onen Velký Inkvizitor (spojitost s Dostojevským fakt není náhodná). Sledujeme, jak přichází Ježíš Kristus opět do tohoto světa. Jenže, ouha! Je nechtěn. Je mu vyčítáno, že lidem dal to nejtěžší břímě, tj. svobodu. Kristus je za to obviněn, ale jen láskyplně mlčí a nic neříká. Inkvizitor mluví za církev a říká, že museli lidi zotročit zázraky a strachem o holý život, že museli odlehčit svobodě/tomu velkému závaží, tomu "strašlivému daru, který jim přinesl tolik utrpení". Inkvizitor je znepokojený, že Ježíš má vůbec tu drzost sem lozit a nějak nabourávat tu dokonalost církevního učení a nařízení. "Proč jsi nás tedy teď přišel rušit?" Ptá se inkvizitor Ježíše. Mlčí. Nakonec stárnoucího inkvizitora tiše políbí. Ten je natolik vyvedený z míry, že jej propustí a řekne mu, ať už se nikdy nevrací. Zdá se mi to symptomatické.

Dnešní křesťanské náboženství se mi jeví jako náboženství nadřazenosti. Jde o nadřazenost církevní hierarchie nad laiky, ale i o podivně živené heroické sebevědomí důležitosti. Co však zbude, odejmeme-li člověku jeho tituly, pocty, pozice, peníze, zásluhy, obdiv a autoritu? Kým je člověk potom? Kým jsem potom? Kým vlastně jsem? Všichni ti páprdové, co chtějí poučovat v kostelích druhé o tom, že jako rozvedení nesmějí to, či ono a že není dobré, když se chovají tak a tak, a že svatá církev učí, jak si ten život hezky zařídit a běda, běda, když to nebudete dělat - přijdete do pekla - a co teprve, když neplníte všechny body "dotazníčku"? Jestlipak chodíte pravidelně ke zpovědi?

Myslím, že lidé chtějí, aby je konečně vzal někdo vážně se vším ubohým, co v sobě nesou. Však to známe všichni. Všichni v sobě totiž něco ubohého neseme. A je zatraceně těžké to unést. Moralizovat a kárat nikdo z nás moc nepotřebuje. Člověk není debil, aby se mohl rozhodnout, co má a nemá dělat. Zato však touží po svobodě a ne po totalitní vládě církve. Člověk touží po milosrdenství a něžné laskavosti. Kéž by místo nadřazenosti nastoupila služba. To by však inkvizitor nesměl vyhánět Ježíše...
...a tak mám pocit, že jistým pseudonáboženstvím se stává i nadřazeně pojaté křesťanství.