Na prahu temnoty a světla

Někde mezi spánkem a bděním je hranice, rozcestí temnoty a světla. Přechod z čehosi, čeho se bojíme, do toho, od čeho očekáváme vše dobré. Je to však tak jednoduché? Už jste někdy zkoušeli bdít celou noc? Teprve v takovém snažení pochopíte, o jaké hranici mluvím. Nespíte, ale po spánku toužíte. Z nějakého důvodu je pro vás však blaženější zůstat vzhůru. A v této puklině světla a tmy se odehrávají zázračné věci.
Je to jako vstup do chrámu nad ránem. Všude je ještě ticho a tma. Ale je tam i světlo. A přesně v tom vstupu, ve dveřích - tam se to odehrává. Na prahu temnoty a světla se rozvíjí drama našeho života. Je to cesta tam, ale i zpět, je to cesta stojící na místě a přesto se pohybující.
Stará vrata se otevírají a vydávají své svědectví. Dveře jsou více než vchod. Dveře jsou tím, co je za nimi. Ze světa se se již při dotyku vstupu do chrámu chrámem dáváme oslovit. Nejsme ze světa, ale jsme v něm. To se odehrává tam - na prahu světla a temnoty.
Tento zdánlivý rozpor mezi světlem a temnotou si zaslouží bližšího pozorování. Použijeme-li vchod do chrámu jakožto metaforu pro náš duchovní život, pak je nutné vzít v potaz to, že v našich osobních dějinách jsme někdy takříkajíc nuceni vstoupit do chrámu naplněného nepoznaným neznámem. Takový chrám se radikálně liší od všeho, co jsme znali. Před krásným portálem zanecháváme vše, co jsme si s sebou přinesli. A to nejsou jen hmotné věci, kterých máme často plné ruce (a ještě se tím chlubíme). Ale to jsou hlavně naše představy, nejčastěji představy o sobě, o světě, ale i o druhých. A také často představy o Bohu. Každé naše setkání s Božím jednáním v našem životě proměňuje i představu, jakou o Bohu máme, jak o něm myslíme.
V tom tajuplném portálu na hraně temnoty a světla pojednou stojíme tak nějak zbaveni všeho. Poznáváme, že ani sebe dostatečně neznáme. Co dál? Kam jít? Zdá se, že venku je tma, ale když se odvážíme "ke kroku víry" a vrhneme se do nitra chrámu, temnota za námi se ztrácí a spolu s ní i vše, co jsme tam zanechali, ale před námi se otevírá jiná temnota. Přichází nikoli temná Noc, ale temná Mlha naplňující posvátně jemné ticho chrámu. Ani tady se neznáme a opatrně našlapujeme. Sestupuje tam, kde se snad jen posouvá ona hranice mezi temnotou a světlem. Vidíme, že to není jen portál, ale že ta hranice se pohybuje spolu s naším pohybem v chrámu. Musíme ji v sobě otevřít a poznat, jak se v nás rozpíná.
Nakonec je naším úkolem vydat se vstříc proudu toho základního rozporu mezi temnotou a světlem. Pochopit, že i temnota může zazářit skrze přijetí našeho sklonění se - to je pravé odevzdání sebe do náruče Boží. Přestat hrát divadlo před anděly a začít hrát bez hraní, skutečně být, skutečně žít, skutečně říct "tady jsem, Bože".
Hranice temnoty a světla vyžaduje odevzdat vše, čím jsem kdy byl: "vzdávám se toho, aby něco nového a lepšího mohlo vzejít, aby temnota rozpukla v záplavu světla". A tak to je. To my jsme nejen na prahu temnoty a světla, ale my samotní jsme prahem temnoty a světla - stojíme tam vždy, když musíme zanechat všechno před tím, než se rozhodneme vejít - do chrámu srdce, do chrámu Věčnosti.
A abychom pochopili, že i když se tmy v nás zdají příliš temné a smutné, vzpomeňme si, co napsal Wolker, totiž že "proto v ten čas v smutných tmách zjevuje se jim Pánbůh ve třech osobách".