Modlitba ztracené duše
Mnoho žalmů neumím zpaměti, ale jeden mi uvízl v mysli. Je to žalm 130. Je poutní. A tak je trochu pro všechny ty, kteří jsou na pouti a třeba jsou téměř ztraceni anebo bloudí.
Z hlubin bezedných Tě volám, Hospodine! Panovníku, vyslyš můj hlas!
Z hlubin bezedných Tě volám, Hospodine! Tato slova jsem se modlil v tichu jednoho zapomenutého chrámu. Do toho chrámu jsem chodíval tajně i v noci. Byla letní noc, celá naplněná čímsi nevyslovitelným. Vstoupil jsem do prostoru, kde setrvával oblak tmy. Do starých oken proudilo jen pramálo světla. Uvnitř bylo praskající ticho a tuhá tma.
Vyzul jsem si boty a vstoupil na chladnou dlažbu ke svatostánku. Nevadilo mi, že je prázdný. Učinil jsem znamení kříže a začal jsem se modlit.
Ticho promlouvalo do ticha.
Cítil jsem okolo sebe prach.
Tma zmizela. Nebyla.
Směs tepla a chladu, pravidelné dýchání.
Tma.
Ticho.
Nic velkého. Ale hlubina!
Hlubina, ve které je ztracená duše. Hlubina, na kterou musíme zajet. Hlubina.
Hlubina ticha a tmy.
Z té hlubiny vyhlížím Boha. Více než jitro a rozbřesk, jak je to i v žalmu.
A Bůh promlouvá hlasem ticha.
Bůh hovoří v tichu.
V tichu musíme zavřít hubu a mlčet.
Ticho je totiž jazykem Božím.
Její hloubka se vlévá do nás, ale právě tehdy nás vyslyší Nekonečný Bůh, Panovník, který neznějícím hlasem boří hradby srdce.
