Modlitba ztracené duše

23.10.2021

Mnoho žalmů neumím zpaměti, ale jeden mi uvízl v mysli. Je to žalm 130. Je poutní. A tak je trochu pro všechny ty, kteří jsou na pouti a třeba jsou téměř ztraceni anebo bloudí.
Z hlubin bezedných Tě volám, Hospodine! Panovníku, vyslyš můj hlas!

Z hlubin bezedných Tě volám, Hospodine! Tato slova jsem se modlil v tichu jednoho zapomenutého chrámu. Do toho chrámu jsem chodíval tajně i v noci. Byla letní noc, celá naplněná čímsi nevyslovitelným. Vstoupil jsem do prostoru, kde setrvával oblak tmy. Do starých oken proudilo jen pramálo světla. Uvnitř bylo praskající ticho a tuhá tma.

Vyzul jsem si boty a vstoupil na chladnou dlažbu ke svatostánku. Nevadilo mi, že je prázdný. Učinil jsem znamení kříže a začal jsem se modlit.

Ticho promlouvalo do ticha.

Měl-li by Bůh na zřeteli jen naše nepravosti, nikdo by neobstál. Tak nějak pokračuje ten žalm 130. Ale Bůh je plný odpuštění. Má duše v něj skládá naději a čeká na jeho slovo. Jako tehdy, v tichu chrámu, na holé zemi. Poklonil jsem se. Jedna poklona střídala další, až hluboko k zemi.

A zůstal jsem na té chladné zemi.
Cítil jsem okolo sebe prach.
Tma zmizela. Nebyla.
Směs tepla a chladu, pravidelné dýchání.
Tma.
Ticho.
Nic velkého. Ale hlubina!
Hlubina, ve které je ztracená duše. Hlubina, na kterou musíme zajet. Hlubina.
Hlubina ticha a tmy.
Z té hlubiny vyhlížím Boha. Více než jitro a rozbřesk, jak je to i v žalmu.
A Bůh promlouvá hlasem ticha.
Bůh hovoří v tichu.
V tichu musíme zavřít hubu a mlčet.
Ticho je totiž jazykem Božím.

Ztracená duše nemusí být již nikdy ztracená, ztratí-li se v tichu před Bohem.

Prodlévat v tichu je jako pozorovat vlnící se tmu.
Její hloubka se vlévá do nás, ale právě tehdy nás vyslyší Nekonečný Bůh, Panovník, který neznějícím hlasem boří hradby srdce.