Modlitba něhy

Když jsem dnes odpoledne prožíval radost z toho, že žiju, byl jsem udivený tím, co dokáže světlo. Údiv se slil s radostí a pokojem. Oknem přicházela světelná záplava. Prodírala se skrze záclony a vydávala svědectví o tom, že správné je žít něžně. Životem se sice prodíráme, ale ve chvíli, kdy pustíme z rukou pomyslné otěže a přestaneme řešit, co si kdo myslí a taky to, co si myslíme my, tak se začne odehrávat modlitba. Bez úsilí a bez zaťatých pěstí se sama v nás počne zjevovat, jako světlo procházející jemnou záclonou. Nakonec to, co světlu v nás cloní, nebude na obtíž, nebude to překážka, ale i to bude světlem přijato. Všechno obejme světelná záplava. Nebude žádné násilí a ani úsilí. Pokoj, nové stvoření, promluví láska, neboť ta nežádá, nenařizuje, ale přijímá a slouží milosrdenstvím. Taková je modlitba něhy. Děje se, odehrává se. Z rukou padá vše. Nazí jsme na svět přišli, nazí stojíme ve světle pravdy a s láskou máme naději, že radost je věčná. V modlitbě něhy se nic netočí okolo nás, nejsme středobodem světa. Egoismus se rozplynul. Je to vzdání se všeho a nakonec i sebe. Vzdání a odevzdání, ze kterého plyne to, že jsme neseni, ba přímo unášeni proudem světelných záplav. Je to přirozený surfing na vlnách pokoje.